DEVADESÁTÁ PÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 8. 1. 2017

Já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jímž je povolání v Kristu Ježíši. (Fp 3, 13 – 14)

Apoštol vidí sám sebe na cestě, ba přímo v běhu. Běží k cíli. Také my jsme si na Silvestra a na Nový rok připomněli, že život běží. Koloběh roků nám připomíná, že my osobně se svým individuálním životem jsme k cíli blíž a blíž. Leckdo to řeší obracením se k minulosti, mnoho lidí starých žije jen vzpomínkami, vyprávěním toho, co bylo. Proto je poměrně překvapivé apoštolovo slovo, že běží k cíli zapomínaje na to, co je za mnou. Zapomínaje! Jako by se už nechtěl zdržovat tím, co bylo, ale myslí jen na to, co přijde, co má teprve být. Můžeme i my takto zapomínat na to, co je za námi?

Otázka je, jestli je to vůbec možné a jestli je to žádoucí. Přece už jsme slyšeli tisíckrát, a je to nejspíš pravda, že zapomínat na minulost znamená být nucen znovu ji opakovat. Společnost, která nezná vlastní historii, je odsouzena opakovat dřívější chyby. Historikové tedy pracují, minulost pečlivě zkoumají, a zdá se, že jejich práce má smysl a je důležitá. A nejde jen o historiky, vždyť každý náš individuální život je z větší části tvořen tím, co bylo, naši osobnost přece utváří, jaké jste měli rodiče, jaké jste měli dětství, co jste zažili, koho jste potkali, kdo vás jak ovlivnil atd., atd. Lidská bytost je přece definována především tím, co bylo, člověk je definován tím, co udělal, co dokázal, jak se kdy zachoval. Nakonec, i my si v dnešním rozhovoru budeme povídat také o tom, co bylo. Bez toho nelze. Tak tedy znovu – je vůbec možné a žádoucí, zapomínat na to, co je za mnou? Nepřestřelil tady Pavel trochu?

Ale zkusme se na to podívat úhlem Pavlova pohledu, právě proto, že víme, co má za sebou. Vždyť on byl původně pronásledovatel křesťanů, který je dostával do vězení a na smrt. To je ta jeho minulost, za kterou se Pavel bezpochyby stydí. Na tuto minulost chce zapomínat! Polepšený člověk už si nechce připomínat své zločiny. Přijal odpuštění, a už nechce, aby mu to, čeho se kdysi dopustil, strašilo ve věži. Zapomínaje na to, co je za mnou, není tedy obecný výrok, který by relativizoval naši minulost, nýbrž je to individuální, existenciální výrok, který znamená, že já jako jedinec jsem přijal boží odpuštění, vzal jsem je vážně, a už se netrápím tím, co bylo, nýbrž teď velice pracuji pro to, abych svou minulost odčinil, aby má přítomnost a budoucnost byla úplně jiná, abych pracoval pro boží království. Aby mne Kristus přijal k sobě.

Jasně, potíž je v tom, že také mnozí zločinci jsou rádi, když mohou zapomenout na svou minulost, když jim nikdo nepřipomíná jejich viny. Bohužel mnozí rádi zapomínají na to, co je za námi, aniž by vyznali svůj hřích, aniž by poprosili o odpuštění, aniž by vynahradili poškozeným čtyřnásobně. Takoví lidé vůbec nepřijali odpuštění a nechtějí svou minulost nijak odčinit, chtějí jen, aby se o tom už nemluvilo – to je potom zlé; takové zapomínání je k ničemu, je to útěk z boje, který se vymstí. To není běh k cíli, běh ke Kristu, nýbrž trapné kličkování a potácení se ve vlastních vinách.

Právě na Pavlovi však vidíme, jak horečnou aktivitu vyvinul, aby svou minulost odčinil. Makal pro Krista tak neúnavně, že dnes celý svět, a po mnoho a mnoho staletí, vnímá ho jako největšího zvěstovatele Krista, nikoli jako pronásledovatele křesťanů. Všichni zločinci, kteří naopak nehnuli pro dobrou budoucnost prstem, zůstávají zkrátka a prostě pořád jen zločinci. Pavel je nám skvělým příkladem, že i drsně špatnou a pokaženou minulost lze zapomenout, že lze ji nahradit něčím úžasným a pozitivním a slavným.

O historii je tedy třeba se poučit, historii můžeme i studovat a vyučovat, ale neměla by nás uhranout natolik, aby nás ochromila. Pavel je aktivní, činorodý. Běží k cíli, zapomíná na to, co je za ním, a myslí na to, co je před ním. Kolik času mu zbývá, co ještě stihne udělat, jakou to má cenu, jestli je to dobré pro Krista. Tak na začátku nového roku můžeme přemýšlet i my. Přijmout odpuštění a netrápit se už tím, co bylo. Ale mnohem víc se snažit naplnit budoucnost dobrými věcmi. Ještě lze hodně udělat pro Krista!

Kristus se nás zmocnil svou láskou, Kristus nás uchopil, a my můžeme pro něj konat, my můžeme pracovat pro boží království. To má cenu, to má smysl. Můžeme třeba potěšovat druhé lidi. Můžeme jim pomáhat slovem, činem, penězi. Můžeme společně zpívat a radovat se z boží lásky. Můžeme rozdávat naději. Na to se v novém roce zaměřme. Můžeme běžet k cíli se zvednutým hledím. V moci božího odpuštění být ku prospěchu svým bližním i našemu Pánu, Kristu Ježíši. Ještě nejsme u cíle, ještě můžeme vykonat úžasné věci. Amen