DEVADESÁTÁ TŘETÍ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 11. 2016

Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: "Pojď za mnou." Levi nechal všeho, vstal a šel za ním. A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?" Ježíš jim odpověděl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky." (Lk 5,27-32)

Ježíš vyšel, je na cestě, prochází mezi námi. A spatřuje, vidí. Jeho oči padnou na člověka, který není právě úctyhodný, tím méně oblíbený.

Takových lidí známe vždycky dost. Něco nám na nich vadí, s něčím nesouhlasíme, něčím nás odpuzují. Možná je to jejich vyčuranost, možná si přikrádají, možná se dali do služby něčemu pochybnému. Možná jsou arogantní, možná jim na ničem nezáleží, možná někomu ubližují. Přátelit se s nimi rozhodně nebudeme, rádi se jim vyhneme, možná jimi i do značné míry pohrdáme. Nelíbí se nám, nežijí dobře, tak raději dál od nich.

Ježíš si však právě takto pohrdaného člověka vybere mezi své učedníky. To je překvapivé a také dost problematické. Vždyť celníci tehdy kolaborovali s okupační mocí, okrádali spoluobčany a s jejich vírou to taky bylo všelijaké, rozhodně ne příkladné. Jestliže si Ježíš právě takového člověka vybírá a říká mu: Pojď za mnou!, pojď patřit do mého okruhu, pojď tvořit mé společenství, pak to znamená, že k cestě s Ježíšem není třeba nějaké mravní kvalifikace. Ježíš neklade předběžné podmínky, s kým ano a s kým ne, u něj má dveře otevřené opravdu každý. I lump. Ježíš si nevytváří elitní společenství z dobropověstných, kvalitních, příkladných jedinců, nýbrž má odvahu svou věc jakoby pošpinit lidmi nedůvěryhodnými, selhávajícími, neoblíbenými.

V tom určitě za svým Mistrem zaostáváme. Pro nás je přirozené vybírat si lidi, kterých si vážíme, na něž se můžeme spolehnout a kteří nám doufejme nebudou dělat ostudu. Přátele si vybíráme podle toho, jak nám vyhovují, je to jakýsi přirozený výběr, možná až pud sebezáchovy, a rozhodně netoužíme po společnosti s těmi, kteří se nám protiví, kterými pohrdáme. Jako bychom na to neměli sílu, to přece po nás nemůže nikdo chtít.

Ale společenství kolem Ježíše Krista nevzniká jen na bázi osobních sympatií či mravních posudků. Zkusme se na to podívat z jiné strany: Kde jinde než ve společenství kolem Ježíše mohou lidé pohrdaní dostat šanci? Kde jinde než ve společenství kolem Ježíše mohou být i lidé všelijak mravně poškození, zmazaní či popletení přijímáni s nadějí? Vždyť všude jinde se k nim obrátí zády, takže se stahují do ulity jen se sobě podobnými. Společenství, které Kristus tvoří, mělo by unést i darebáka, i toho, na kterého se ostatní dívají skrz prsty. A samozřejmě – nabízet mu novou šanci, vést ho k dobrému. Dokážeme to unést, když lidé budou říkat – podívejte se, co to tam chodí za lidi? Ježíš říká jednoznačně: Pojď za mnou!

A celník Levi jde a uspořádá hostinu, na kterou kromě Ježíše a učedníků pozve i spoustu svých kumpánů, spoustu dalších celníků a všelijakých lidí. Je to hostina, je to společenství, je to obraz eschatologický, který odkazuje k hostině Beránkově, hostině svatební. To není elita, to je společnost pestrá. To nejsou prokádrovaní kvalitní křesťané, to je – jak říkával Luther – sebranka omilostněných hříšníků.

Přátelé – tam i my máme své místo! Ať už jsme v životě napáchali cokoliv. Stolovat s Ježíšem je víc než předchozí viny. Radujme se z toho, že nejde jen o výkvět nejlepších křesťanů, ale že jde o pestrou společnost, kam i my máme přístup, kde i my můžeme jíst a pít, společně se sdílet.

Jistě, ne každý tohle dokáže překousnout. Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?, ptají se zbožní pravověrní, strážci mravů. Co to děláte? Nerelativizujete dobro a zlo? Nejste příliš velkorysí a vstřícní vůči lumpům? Je to správné? Je to zdravé? K čemu to povede?

Přiznejme, že i my někdy takto protestujeme. Není v nás Ježíšova odvaha a bojíme se zaplést se s těmi, na nichž ulpívá vina. Je nám příjemnější mravní elita, nežli pestré společenství provinilých.

Ježíš však na naši nechuť a naše protesty odpovídá velice zajímavě. Obrací totiž naši pozornost k otázce služby, k otázce poslání. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.

Ježíš přišel pomáhat, léčit, volat k pokání. To není relativizace dobra a zla, on nepřišel rušit zákon, torpédovat mravnost. Naopak – dává šanci, nabízí možnost, léčí, volá k pokání. Ježíšova velkorysost tedy není samoúčelná nebo rezignovaná, jako že by všechno bylo jedno, hlavně že se najíme a napijem, to ani náhodou. On chce člověka proměnit, uvést na cestu pokoje. Chce zpřítomnit boží království, které je nakonec tím nejlepším základem vší mravnosti.

Když se zamyslíme nad svým životem – jsme zdraví nebo nemocní? Pravděpodobně trochu zdraví, trochu nemocní. Jsme spravedliví nebo hříšní? Pravděpodobně trochu spravedliví, trochu hříšní. Nechme se tedy i my zavolat Ježíšovým slovem, nechme se léčit, a nedívejme se škarohlídsky na ostatní. Radujme se z hostiny, která i pro nás se koná a která má sílu nás i druhé proměňovat k dobrému. Amen