OSMDESÁTÁ DEVÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 10. 4. 2016

Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen! (1K 15,19-20)

Karel Trusina, zajímavá osobnost naší církve, zemřel mlád, na rakovinu. V jednom rozhovoru před smrtí řekl prý zhruba toto: „I kdyby po smrti nebylo nic, pak stejně víra v Krista je to nejkrásnější a má nejhlubší smysl.“

Tedy - jako by vyjádřil pravý opak toho, co říká apoštol Pavel, jako bychom tu měli proti sobě dva protikladné výroky, z nichž jeden tvrdí: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. A druhý, který tvrdí: „I kdybychom měli naději v Kristu jen pro tento život, stejně je to to nejlepší a nejhlubší, co může být.“ Troufne si někdo posoudit, který z těchto výroků je projevem silnější víry? Troufne si někdo rozsoudit, že jeden má pravdu a druhý nikoli? Chce snad někdo povýšeně odbýt jednu či druhou možnost?

Podíváme-li se na oba výroky podrobněji, zjistíme, že možná tu nakonec nejde o tak velký protiklad, jak se zpočátku zdá. Jak to tu přesně apoštol píše? Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Jakto, nejubožejší, ptáme se. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme tedy ubožejší než ti, kteří ani tuto naději nemají? Než ti, kteří věří v Jehovu, Aláha či dřevěné modly? Než ti, kterým je všechno jedno a nevěří ničemu a nikomu?

Být největší ubožák tu však nemusí být míněno hanlivě, ve smyslu být k ničemu, být chudák, který nic nepochopil a všechno zpackal, ale být ubohý se tu myslí v původním významu, totiž mít bídný život, vést smutné, politováníhodné živobytí. Ne hanlivě, spíš soucitně. Kraličtí překládají nejbídnější. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, pak musíme počítat s tím, že na nás bude doléhat strach a bude nás trápit nezměnitelnost světa, musíme počítat s tím, že si nebudeme často vědět rady s křivdami, nemocí, smrtelností. Máme-li naději jen pro tento život, jsme na tom jako ženy, které jdou ke hrobu a jsou smutné, neboť se pro nás nic v Kristu nezměnilo, svět je dál zlý a smrt všechno zruší, všechno ukončí. Naděje je omezena smrtí, nepronikne za její hranice. My jsme na Ježíšovi poznali, jak by mohl být život krásný, ale tím větší rozčarování, když člověk vidí, jak Ježíš skončil, jak se lásce nedaří. V tom je ta naše ubohost, že teď už víme, o co jde, zakusili jsme, co je království boží, ale zároveň vidíme, jak zlo nepřestává být mocné, jak smrt má pořád navrch. Poznali jsme na Kristu boží lásku, ale tím zřetelněji vidíme, jak hrozná je moc zla. Řečeno lapidárně: smrt nám kazí radost ze života.

Ale do toho přichází velikonoční poselství, které náš náhled mění: Kristus byl vzkříšen! V tom je radost, že naděje v Kristu není omezena smrtí! Ta hranice je prolomena! Mít naději v Kristu - to je mnohem víc než se jenom životem přibližovat ke smrti! Mít naději v Kristu, to znamená mít naději smrti navzdory, proti smrti! A tato naděje osvobozuje. Smutné a plačící ženy se proměňují v užaslé a radostné vyznavačky, neboť poznávají a zakoušejí, že žádné zlo ani smrt naději v Kristu neruší. On je živ, i když zemřel!

Samozřejmě, i po velikonocích, i po Ježíšově vzkříšení, náš život dál končí smrtí. S tím nic nenaděláme. Setkáme-li se však ve svém srdci se vzkříšeným Kristem, pak se naše naděje už nedotýká jenom tohoto mého života teď zde, ale dotýká se například i životů jiných lidí, třeba těch, kteří přijdou po nás, nebo byli před námi, dotýká se i toho, co bude se mnou, až tu nebudu. Naděje v Kristu není jen pro můj ohraničený život, neboť smrt už není to rozhodující, to fatální, to poslední. Smrt už není hranice, která všechno smaže. Naděje proráží bariéru smrti.

Vrátíme-li se na začátek, jde tedy opravdu o dvě protikladná tvrzení? Anebo jsou to dva výroky, které se nevylučují? Napíše-li apoštol: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí, a řekne-li někdo druhý: „I kdyby po smrti nebylo nic, pak stejně víra v Krista je to nejkrásnější“, jsou to nejspíš dvě strany téže mince. Výroky, které nestojí proti sobě, ale vedle sebe, které se vzájemně doplňují. Neboť nikdo z nás neví, co a jak bude po smrti. Ale i kdyby po smrti nebylo nic - a tu možnost nemůžeme úplně vyloučit - pak stejně je naděje v Kristu to nejlepší, co může být. Právě proto, že tuto naději nemáme jen pro tento život, ale máme ji smrti navzdory, proti všemu zlu, proti naší konečnosti a ohraničenosti.

Jinak řečeno: Všichni zemřeme - ale máme-li naději v Kristu, pak věříme, že smrt je poražena a nemá nad námi poslední moc. Boží láska v Kristu Ježíši je mocnější než smrt. Život má svůj dobrý smysl a smrt na tom nemůže nic změnit. To nás pak logicky vede k víře, že nesměřujeme do prázdna, ale k nebeskému Otci, k naplnění všeho. Můžeme i věřit, jak se dříve říkávalo, že se na pravdě boží všichni sejdeme, i s našimi blízkými a milými, kteří nás předešli a kteří přijdou po nás. Kdo by nám takovou víru mohl vzít?

Nenechme se tedy věcmi zlými v životě znechutit. Nepropadejme strachu, neklesejme na mysli, nehažme flintu do žita. Držme se naděje. Hleďme kupředu, jděme za Kristem. Jak to říká písnička: „Život má svůj cíl a kdo v životě miluje, u Boha zvítězil. Zvítězil, i když umírá, a jde vstříc setkání. Nový věk se mu otvírá a píseň nová zní.“ Amen