OSMDESÁTÁ ČTVRTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 8. 11. 2015

Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. (Zj 21,6)

Nemusíme žít zrovna na poušti, abychom věděli, co je to žízeň. Český národ, od nepaměti první nebo druhý na světě ve spotřebě piva, má s žízní své zkušenosti. Víme, co je to vyprahlé hrdlo a jaká je to úleva, svlažit rty a posílit organismus občerstvující tekutinou.

(Jak mi říkal v mládí jeden přítel, když jsme po fotbálku chodívali na pivo - ty když se poprvé napiješ, tak se ti úplně rozzáří oči! A vždycky se na tu chvíli velice těšil.) Ano, v tom okamžiku prvního napití, prvních doušků, které hasí žízeň, je cosi archetypálního, cosi bezpodmínečně lidského, co přináší radost a úlevu, vždycky, ve všech kulturách a za všech režimů. Vždyť není lidského života bez občerstvování, bez přijímání zvenčí, bez překonávání vyprahlosti.

To je věc naprosto jasná a mohli bychom ji ohledávat z různých stran - jak třeba už novorozeně potřebuje někoho, kdo mu dá pít, nebo jakou je radostí hostitele nabízet hostům něco k pití, anebo jak odmítnout sklenici vody pocestnému je vrcholným projevem nepřátelství. A samozřejmě - čím krutější vyprahlost, tím reálnější blízkost smrti, a zároveň pak také tím větší radost z překonání této vyprahlosti, z žízně zahnání.

Nový zákon s takovými základními předpoklady života rád pracuje, zejména janovské spisy několikrát vykreslují Krista v těchto přímo existenčních souvislostech. Tomu, kdo žízní, dám napít.

Kristus se tedy nabízí jako ten, který překoná naši vyprahlost, který nás zachrání z trýzně-žízně a naplní náš život dobrým obsahem. Nabízí lásku – když touhle kvalitou se občerstvuješ, když lásky se napájíš plnými doušky, stane se v tobě pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. I ty můžeš pak občerstvovat druhé. Tomu, kdo žízní, dám napít.

Tomu, kdo žízní. Otázka je - žízníme? Prahneme po občerstvení? Touží naše srdce a naše mozky po radosti a úlevě z doušků lásky, abychom byli posíleni k životu věčnému, tj. k životu pravdivému, dobrému, božímu? Vyhledáváme prameny, kde prýští voda živá?

Zdá se, že Nový zákon v určitém smyslu trýzeň-žízeň až jakoby doporučuje. Tam, kde si člověk klade otázky, ozývají se odpovědi; kde je velká touha po změnách, ke změně dochází; lhostejnost nic neřeší - je nehybná a novou radost nepřinese.

Po čem tedy dnes žízníme? Jak se projevuje vyprahlost našich srdcí a co očekáváme? Co si přejeme pro sebe i pro ostatní?

Každý z nás mohl by jistě vypočítávat své vlastní touhy, formulovat svá individuální očekávání - a bylo by to určitě velmi pestré. Avšak i v žízni po spravedlnosti, v žízni po životě věčném se lze spojovat s druhými a v tomto spojenectví usilovat o napájení z dobrých pramenů, v souručenství žízně lze společně vyhlížet k nové budoucnosti.

A proto nejen každý za sebe, ale také jako společenství toužíme a chceme toužit po životě pravdivém a odpovědném, kde se člověk nežene jen za svým prospěchem a úspěchem, nýbrž kde se sklání před autoritou pravdy; toužíme a chceme toužit po takovém uspořádání věcí lidských, kde nejde o to druhé přechytračit a prosadit se i za cenu, že ublížím, nýbrž kde vládne ohled na druhé, úcta ke slabším a tolerance k odlišnosti jiných.

Mnohá je naše žízeň a nemusíme se za ni stydět! Chceme přece svět, kde se z lidí nedělají blbci a věci se nazývají pravými jmény. Chceme svět, kde není úspěchem někoho deklasovat a znemožnit, ale postavit ho na nohy a ukázat mu cestu... Toužíme po světě, kde peníze budou dobrým služebníkem, nikoli zlým pánem; po světě, kde násilí a bezpráví bude v takovém opovržení, že se jich už nikdo neodváží dopustit. Toužíme po světě, kde milosrdenství a služba budou u všech ve veliké úctě. Jinými slovy - žízníme po božím království, po vládě lásky, po naplnění lidského života lepším obsahem než jsme sami schopni.

Tomu, kdo žízní, dám napít z pramene vody živé. Kdo prahne po hlubší kvalitě, ten o ní ví a nějak ji zakouší; kdo zápasí a přitom doufá, ten ochutnává doušky občerstvující, víno výborné, vodu živou. Ale nelze si to koupit, zasloužit nebo vybojovat. Dostáváme to darem, zadarmo, možná ani nevíme jak. Amen