OSMDESÁTÁ TŘETÍ BOHOSLUŽBA DESERT - 11. 10. 2015

Stalo se pak za času soudců, že byl hlad v zemi. I odšel člověk z Betléma Judova, a bydlil pohostinu v krajině Moábské s manželkou svou a se dvěma syny svými. Jméno pak muže toho Elimelech, a jméno ženy jeho Noémi, jméno také dvou synů jeho Mahalon a Chelion, Efratejští z Betléma Judova; a přišedše do krajiny Moábské, bydlili tam. Umřel pak Elimelech, muž Noémi; i pozůstala ona s oběma syny svými. Kteříž pojali sobě ženy Moábské; jméno jedné bylo Orfa a jméno druhé Rut. I bydlili tam téměř deset let. Umřeli také oni oba dva, Mahalon i Chelion, a zůstala žena ta po dvou synech svých a manželu svém. (Rut 1,1-5)

Nikdo nevíme, co se může stát. Teď se možná máme dobře, uprostřed rodiny, mezi svými blízkými. Také jídla máme velký dostatek - vždyť Betlém znamená Dům chleba a jméno Efratejští souvisí s plodností, a tedy hojností. Jsme dobře živení, naše živobytí je na dobré úrovni, máme všechny předpoklady prožít život v pokoji a vpodstatě šťastně. Je otázka, jestli si to ještě uvědomujeme, ale jistě se shodneme, že se dobře máme – máme co jíst, máme základní potřeby pro život a naši blízcí jsou okolo nás.

Ale člověk nikdy neví, co se může stát. Běh událostí může přece i nás nemile překvapit, nepříjemně zaskočit. Vždyť nikde není psáno, že čas hojnosti, který prožíváme, musí trvat věčně. Můžete přijít o práci, ztratit stálý příjem, ocitnout se v problémech s bydlením. Může přijít krize hospodářská, mnohem větší než ta současná. Může zkolabovat to, na co jsme po desetiletí zvyklí. Může přijít útok zvenčí, pohroma, anebo třeba obyčejný úraz – a rázem je všechno jinak. V domě chleba může nastat hlad – a rodina se vydává na cesty, hledat jiné možnosti, uhájit své živobytí, horko těžko najít to, co dříve bylo samozřejmostí.

Máme se dobře, ale nikde není psáno, že to tak bude napořád. Můžeme se ocitnout na polích Moábských, tedy v prostředí spíše nepřátelském, kde na nás budou koukat skrz prsty, kde nám nebude nikdo věřit, kde budeme vyrtrženi ze svých kořenů a ztraceni v poli cizím, bez společenství, které by nás podrželo a nám pomohlo. Žít v domě chleba neznamená, že nemůže přijít hlad. Žít v Betlémě ještě neznamená, že neskončíme někde úplně jinde. Člověk do budoucnosti nevidí a nikdo nevíme, co nás čeká.

Tím spíše, že ani naši blízcí okolo nás nemusí tu být stále. Je zde smrt, lidé umírají. Zemřel Elímelech, manžel Noemi. Nejen hmotná nouze může přijít, ale také sevření vnitřní, přetržení vztahu, rozbití rodiny. Ovdovění, samota, opuštěnost. Na to už vůbec nechceme pomyslet, víme to, ale nechceme s tím počítat, nechceme o tom slyšet, odháníme to od sebe – jako by zrovna nás nemělo se to týkat. Ale ono to přicházívá, ať chceme nebo ne, někdo už to prožil a někdo teprve prožije. Noemi je vdovou v cizí zemi. Jak daleko vzadu je najednou dům chleba, Betlém hojnosti!

A ještě ani tohle nemusí být to nejhorší, ještě i tragičtější okamžiky mohou v našem životě přijít. Noemi ztrácí oba syny. I oni umírají. To je to nejtěžší – stát u hrobu svého dítěte. A oba dva? Přijít o děti? To už není dům chleba, to už je dům pláče a hořkosti. Toto unést, to vyžaduje mimořádnou sílu. Ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže. Smeknout je třeba před ženou, která takový životní úděl musí nést.

Milí přátelé, já tady nechci malovat čerty na zeď. Nechci přivolávat nic tragického, katastrofistů je kolem nás v posledních týdnech dost a dost. Nechci vám ani sobě kazit radost ze života. Ale jenom se na základě toho textu nesměle a opatrně ptám – vážíme si toho, co máme? Vážíme si blahobytu, v němž žijeme? Vážíme si svých blízkých, kteří jsou okolo nás? Vážíme si společenství, kde máme své zázemí? Vážíme si své země, kde jsme doma? Vážíme si svých manželství, svých rodin? Rodiče svých dětí, děti svých rodičů? Jsme vděčni? Chováme se k sobě pěkně? Laskavě a ohleduplně?

Kdo si přečte příběh knihy Rut až do konce, ten uvidí, že ani tragický úděl nemusí znamenat konec všemu. Že se dá pokračovat, že není vše ztraceno. Ještě se najdou ti, kteří pomohou, ještě mohou vzniknout nové vztahy, nové vazby, nikdy nemusí člověk život úplně zabalit.

Ale předpokládá to lidi, kteří jsou plní víry, lásky a naděje. Kteří nezůstanou lhostejní, kterým v životě o něco dobrého jde.

Židé si tradičně ženy Moabské za ženy brát nesměli. A přesto to čas od času udělali a bible to nevidí jako špatné. Moábská Rut, žena jiného náboženství a jiné kultury, může být větším a hlubším svědectvím víry než tradiční našinec, který se třeba zapletl s Molochem nebo s Mamonem. V člověku plném víry, lásky a naděje je pokračování, je šance, ať už pochází z jakéhokoli prostředí. Buďme tedy i my lidmi plnými víry, lásky a naděje, už dnes, hned teď, ať už jsme odkudkoli a ať už nás v životě čeká cokoli.

Nakonec přece vidíme na Kristu, že i tragičnost může posloužit člověku k naplnění. Že i skrze to, co nechceme, může se dít vykoupení. Ježíš umírá, nevinně a nesmyslně, jeho matka to vidí, je to hrozné a bolí to, a přitom právě skrze toto utrpení vítězí láska nad vším zlým, právě skrze tuto tragičnost jsou tisíce a miliony lidí uschopňovány k aktivitě, laskavosti a vždy nové naději. Jenom je třeba tu cestu od Betléma k utrpení nějak akceptovat, nějak ji vzít na vědomí, nezavírat před ní oči. Ta cesta od Betléma k utrpení je cesta kristovská. Nemusíme jí snad v její tragičnosti projít každý. Ale neměli bychom na ni zapomínat – třeba tak, že budeme na blízku těm, kteří prožívají své těžké chvíle. Kteří jsou v nouzi a vydávají se do cizí země za lepším živobytím. Na příklad. Amen