SEDMDESÁTÁ DEVÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 8. 3. 2015

Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Ga 6,2)

Co to vlastně je, zákon Kristův?

Že se tento výrok vyskytuje právě v epištole Galatským, která se vyrovnává s dřívějšími požadavky Starého zákona, jež jsou v Kristu překonány (konkrétně šlo o obřízku), můžeme říci, že jde o milost boží, která se má projevovat konkrétními skutky milosrdenství. Jak se říká v závěru epištoly – nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. Zákon Kristův je tedy nabídka prožít život v milosti, prožít život v lásce, ne už pod všudypřítomnou otázkou "co za to?", nýbrž pod všudypřítomnou otázkou "jak pomoci, jak být prospěšný". Proto ostatně zaujímá v křesťanství centrální místo Kristův kříž, neboť v něm je zakódováno, že milosrdenství a pravda, byť jakoby neúspěšné, jsou ve skutečnosti důležitější než vnější úspěch či systém předepsaných povinností. Zákon Kristův, to je vlastně radost ze skutků milosrdenství, a to i navzdory vnímání našeho okolí. Můžeme jednat nezištně, i když to druzí nevidí nebo nechápou!

Člověk dnes vydá mnoho energie na to, aby v současném světě vůbec obstál. Aby měl práci, aby vydělal, aby zaplatil všechny poplatky, aby si mohl dovolit to nebo ono. Bylo by skvělé, kdybychom aspoň podobné množství energie vydávali na to, jak druhým udělat radost, jak jim pomoci, jak být solidární, jak potěšit. Zkrátka, aby zákon Kristův nebyla jen floskule, ale abychom ho skutečně naplňovali, jak je tu řečeno. Abyste naplnili zákon Kristův. Z takové formulace logicky vyplývá, že zákon Kristův může zůstat i nenaplněný! Vyprázdněný, promarněný!

A to by byla škoda. O milosti jen mluvit, ale dál ji nepředávat. Skutky milosrdenství nekonat. Lásku poztrácet. Proto je dobře naslouchat slovu božímu a nechat se k milosrdenství povzbuzovat! Všichni to potřebujeme! To je taky role církve v dnešní společnosti! Kdyby církve nebylo a slovo boží se nezvěstovalo – kdo by nás povzbuzoval k milosrdenství? Je to tedy náš velký úkol i dluh vůči našim současníkům.. Naplňovat zákon Kristův...

Konkrétní způsob, jak to činit, jak uvádět do života milosrdenství, vyjadřuje epištola lapidárně: berte na sebe břemena jedni druhých. V civilizaci, kde dopravních prostředků bylo pomálu a všechno se muselo odtahat na zádech nebo na hlavě, to byl výmluvný obraz. Pomoci druhému s jeho břemenem, jeho zavazadlem, jeho nákladem. Ulehčit druhému v jeho obtížení, rozložit tíhu na více lidí, učinit cestu snesitelnější.

Copak to neznáme? Když nás něco tíží – jak se potřebujem sdělit, ulevit si? Jak potřebujeme, aby někdo naši obtížnost nesl s námi? Jak je nejhorší se svým nákladem zůstat sám.. Být milosrdný znamená snímat tíži, zbavovat úzkostí, posílit druhého, občerstvit.. Děláme to? Aspoň mezi svými nejbližšími?

Předchozí verš však upozorňuje, že apoštol míří ještě konkrétnějším směrem. Je tam řeč o lidech, kteří upadnou do nějakého provinění. Těm máme také ulehčit. Z provinilých snímat tíži. Ano, jde přece o milosrdenství. Pomoci tomu, kdo se trápí sám nad sebou, kdo něco pokazil, kdo si něco vyčítá.

Ona je sice pravda, že dnes si mnoho lidí žádnou vinu nepřipouští, neuvědomuje, nevyznává. Ale i přesto si myslím, že lidí nad sebou nešťastných a se sebou nespokojených je pořád velmi mnoho. Možná vyhledávají pomoc u profesionálů, v psychologických poradnách, ale je otázka, jestli mají přátele, kteří jsou ochotni a schopni nést jejich břemena s nimi.

My sami asi nejsme tak silní, abychom druhé dokázali zbavovat jejich břemen úplně. Ale můžeme jim snad aspoň trochu ulehčit, být s nimi, nést jejich tíži.

Zajímavé je, že ani Ježíš nedokázal nést své břímě úplně sám! Klesal pod ním, Šimon pomáhá nést. Čím spíše my potřebujeme každý někoho, kdo nám pomáhá! Nyní, i na cestě poslední... Amen