SEDMDESÁTÁ SEDMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 12. 2014

V onen den, je výrok Hospodinův, se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou, tu, s níž jsem zle naložil. Chromou budu mít za pozůstatek lidu, vypuzenou za mocný národ. A Hospodin bude nad nimi kralovat na hoře Sion od nynějška až navěky. (Mi 4,6-7)

Kulhavého a chromého našlo by se v našich životech dost a dost. Jednak ve smyslu mravním - člověk pořád někde zaostává, nikdy nekráčí jen pevným krokem. Naše služba bližním, naše pomoc lidem v nouzi, naše vydávání sebe ve prospěch druhých, to vše připomíná spíš chromajzlictví, pouhé pajdání, štrachání a popolézání, než radostný a svižný krok Rychlých šípů či jiných mravních hrdinů. Nestojí nás to snad hodně sil, než se rozhodneme udělat něco dobrého navíc, co bychom nemuseli? Nevyčerpává nás snad učinit ten první krok ku pomoci bližním? Nemáme nohy těžké jak z olova, když je nutno hasit, co nás nepálí, když je třeba zastat se slabšího, vyjádřit názor proti mínění většiny? Nejsme úplně ochrnutí, když je na nás pečovat o bezmocné, potěšovat smutné, nést břemena s trpícími?

Ale nejen takto, mravně, jsme kulhaví či chromí. Podobně bývá tomu s námi, máme-li říct, čemu věříme a jaký má náš život smysl, tedy máme-li promluvit o boží lásce, svými ústy svědčit o Hospodinu, o tom Bohu, jehož jméno je Jsem, který jsem. Také v takových případech býváme ochromeni a nevydáme ani hlásku. Ta chromá jsme my, když podléháme strachu či nechuti, když jsme všelijak znehybněni, když nás opustí statečnost a nedokážeme v pravou chvíli říci pravé slovo, když nedokážeme učinit, co bylo třeba.

Dále pak prorok Micheáš mluví o zapuzené, a té, s níž naložil zle. Někdy se cítíme jakoby bez života, bez cíle, bez lásky. Někdy si musíme sníst, co jsme si nadrobili, vymáchat se v tom, co jsme si svou pošetilostí sami připravili. Tak Starý zákon chápe všechna válečná vítězství nepřítele, a tak také i my můžeme chápat zlé věci, které na nás dolehnou, abychom pochopili, jak otřesné důsledky mívá lidská vina. Být zapuzen od boží tváře, je stav jistě nežádoucí, smutný a tragický - to Hospodin nenechává tak běžet pro své povyražení, nýbrž kvůli nám, pro naše prohlédnutí. A navíc, tento stav nikdy není definitivní, je to pročištění ohněm, je to soud, který má vést k nápravě, k novému začátku. To tragické a zlé, v němž se někdy ocitáme, není stav, do kterého by nás chtěl Pán Bůh dostat a tam nás zanechat, ale stav, kterým máme projít, abychom vykročili nově. Jsou to samozřejmě nejtěžší chvíle: je tu postava Jobova, který jen s největšími obtížemi propracovává se k tomuto poznání, a je tu také postava Ježíšova, který je zapuzen až na kříž, s kterým se též zle naložilo - a který přece i tímto okamžikem prochází k novému věku, k nové cestě. Ani ve smrti zlá situace není koncem, ale má ještě své lepší pokračování.

Však také je to všechno řečeno v souvislosti stoprocentně nadějné a slavné: V onen den, je výrok Hospodinův, se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou. Toto máme v adventu slyšet: nás všelijak kulhavých a chromých, nás potácejících se obtížemi života, nás tak často zahnaných do kouta, znovu se Hospodin ujme a znovu nás shromáždí k novému dílu. Nikdy není konec, nikdy není pozdě, ještě zas přichází den Hospodinův, kdy on nás vezme na svou cestu, kdy nás pozdvihne a pozve k novým událostem, novým příležitostem, novému věku.

Toto ujmutí se, toto uchopení, toto shromáždění, je novým začátkem, novým dějem, který má rozveselit naše srdce a dát sílu do dalších dnů: I dám té kulhavé potomky, a pryč zahnané národ silný, a bude kralovati Hospodin nad nimi na hoře Sion od toho času až na věky.

Kulhavá ještě má budoucnost! Chromá ještě neskončila! Z pryč zahnané ještě bude národ silný! Vše se ještě může vyvinout k dobrému, totiž k tomu, oč jde především a vždycky: aby Hospodin nad námi kraloval. Tedy aby vláda jeho lásky přemohla všechnu naši nedostatečnost, naše viny, naši nevěrnost. Bohu díky!

Již přichází ten král a ujímá se vlády. Ten den už klepe na dveře. Přece právě o království božím Ježíš nejvíc kázal, právě vládu boží lásky nám zpřítomnil, to je jeho téma č. 1. Všechny provinilé a zapuzené Ježíš zve ke své hostině; všechny marnotratné a do kouta zahnané vítá znovu v siločarách boží přízně. On přichází, aby nalezl zbloudilé, aby přivedl zpět ztracené, aby zachránil, co bylo zahynulo. Království boží se přiblížilo! Království boží je mezi námi!

A tak se radujme - ač často kulhaví, můžeme znovu vykročit jistým krokem; ač často zahnaní do kouta, můžeme vyjít na vzduch a znovu se nadechnout; ač často zapuzeni a vysmíváni, můžeme znovu mluvit a činit svědectví lásky. Ač všelijak ochromeni, přece můžeme nově konat. Je tu budoucnost; je tu silná a nadějná budoucnost. Boží láska může ti vládnout - od toho času až na věky. Amen