SEDMDESÁTÁ DRUHÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 9. 3. 2014

Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se po zná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého pokladu vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. Proč mne oslovujete ´Pane, Pane´ a nečiníte, co říkám? (Lk 6,43-46)

Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Je to tak. Měli jsme jabloň, jejíž jablka hnila zevnitř, ještě na stromě. Ten strom byl špatný, žádná jeho jablka se jíst nedala. A pak máme jinou jabloň, jejíž jablka jsou zdravá, nádherná, ten strom rodí dobře. Ovocný strom se pozná po ovoci. S lidmi, říká Ježíš, je to právě takové. Podle toho, jak se člověk chová a co dělá, jaké nese plody, podle toho se pozná, jaký je to člověk. Jak mluví s lidmi a o lidech, jaká je jeho řeč, jeho myšlení, jeho činy. Mluví-li člověk s lidmi a o lidech dobře, je to dobrý člověk, mluví-li s lidmi a o lidech zle, je to člověk zlý. Řeč, slovo, je nástrojem komunikace, ale také tvoří novou skutečnost, dává životu obsah, proto je tolik důležité, co říkáme, proto naše slova ukazují, co jsme za lidi. Řeč prozrazuje, co nosíme ve svém srdci.

Jak si Ježíš představuje dobrého člověka, dobrý strom s dobrým ovocem, je zřejmé z předchozích veršů: Žehnejte těm, kteří vás proklínají. Modlete se za ty, kteří vám ubližují... Milujte své nepřátele, půjčujte, dávejte, buďte milosrdní... Nesuďte, nezavrhujte, odpouštějte, nebuďte pyšní... Celkem jasný životní program, jasné ovoce, které je třeba nést, zdravé a krásné. Takové jsou ty fíky a hrozny, které ovšem nesklidíte z trní a hloží, nýbrž jen z dobrého fíkovníku, z dobrého vinného kmene.

A přece, jakkoli chápu, že člověk svým jednáním odkrývá své nitro, přece jen mi tu vzniká jistá pochybnost... Když on ten strom, co rodil ta shnilá jablka, na jaře tak krásně kvetl! Všichni jsme se radovali z jeho květů! Opravdu neudělá špatný člověk nikdy nic dobrého? Třeba někdy jindy, nějak jinak? A obráceně - copak i dobrý člověk neudělá občas něco špatného? Není to u lidí nějaké komplikovanější? Vystačíme s černobílým viděním, které nám snad stačí na stromy, ale u lidí je jaksi nedostatečné? Copak zločinec nevykoná taky spoustu krásného? To je opravdu vyloučeno? A copak ryzí, slušný a milý člověk neudělá občas špatnost? Jistěže udělá! Je to tedy ještě nějak složitější, než že jenom dobrý jedná dobře a špatný špatně...

Naštěstí Ježíš hned v dalším verši říká pozoruhodnou větu, která nám nasvítí předchozí přirovnání ještě z jiného úhlu. Ježíš říká ve v. 45.: Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého pokladu vydává zlé. To mi připadá velmi zajímavé. Řekněme, že máme v srdci uložen dvojí poklad! Rezervoár, zásobárnu možností dobrých i zlých. Všichni neseme v sobě obojí potenci, k dobru i ke zlu. I ten nejušlechtilejší člověk má někde v srdci ukryty možnosti zlé, ničivé, nebezpečné a škodlivé, které mohou vyplout na povrch. Dvojí poklad, dvojí bohatství, a teď jde o to, odkud bereme, čemu dáváme přednost. Dobrý člověk je ten, který bere z dobrého pokladu, který sahá po těch lepších možnostech, který využívá dobrého bohatství ve svém srdci a vydává dobré. Jistě, občas taky sáhne vedle, občas hrábne mezi možnosti zlé, to se stane, jsme lidé slabí. Ale ten dobrý poklad je mu mnohem milejší, chce z něj čerpat, vydávat z něj plody. A když hrábne vedle, cítí to jako selhání. Naproti tomu člověk zlý je ten, který sahá po zlých možnostech pravidelně, bez uzardění, odvrací se od dobrého pokladu svého srdce, nedělá si výčitky, bez skrupulí užívá pokladu zlého a vydává ovoce zlé. I on může samozřejmě sáhnout občas do pokladu dobrého a leckdy všelicos dobrého vykonat.

Takto se nám tu ze statické přímé úměry, která zaváněla zjednodušeným, černobílým viděním, objevilo najednou drama, drama lidského zápasu o dobré využití daných možností, které si neseme v sobě, drama lidského zápasu o správnou volbu, správná rozhodnutí... Můžeme sáhnout tam i tam. Vytáhnout to nebo ono řešení. Užít těch či oněch slov. Zachovat se tak nebo onak. Kdo víc sahá do zásobárny dobré, nese dobré ovoce, kdo víc do zlé, nese ovoce zlé. Je to životní zápas, ale šanci mají všichni. Ten dvojí poklad má v srdci každý. Odkud bereme, v tom je naše svoboda, a podle toho pak i dáváme, i neseme užitek.

Žádoucí samozřejmě je, aby dobrý poklad nabyl vrchu, aby nám byl cennější a milejší. Neboť čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dám-li dobrému pokladu ve svém srdci přednost před možnostmi jednat zle, pak naše řeč a naše činy budou k užitku, poneseme dobré ovoce.

Závěrečný verš je varováním pro křesťany, kteří tak rádi oslovujeme Ježíše ´Pane´. Je smutné, ano odporné mluvit zbožně - a přitom čerpat z pokladu zlého. Jakýpak Pán, když nečiníme, co říká? Jakápak víra, když ignorujeme jeho slovo a činíme zlé? To se můžeme tisíckrát považovat za dobré stromy, ale užitek z nás není. Činit, co říká Ježíš - v tom to vězí, v tom má být naše užitečnost.

Takže pro jistotu ještě jednou: Žehnejte těm, kteří vás proklínají. Modlete se za ty, kteří vám ubližují... Půjčujte, dávejte. Buďte milosrdní... Nesuďte, nezavrhujte. Odpouštějte. Nebuďte pyšní... To je to dobré. Amen