ŠEDESÁTÁ DEVÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 15. 12. 2013

Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinovu, přímou učiňte na pustině stezku Boha našeho. Každé údolí ať jest vyvýšeno a všeliká hora i pahrbek ať jest snížen. Což jest křivého, ať jest přímé, a místa nerovná ať jsou rovinou. Nebo se zjeví sláva Hospodinova. (Iz 40,3-5a)

Lidská mysl je natolik svobodná a sebevědomá, že může klást překážky i samotnému Bohu. Může mu uhýbat, může se mu vysmívat, může ho popírat. Člověk je tvor velmi vynalézavý, když se brání pokoře před transcendentnem, když se nechce před boží láskou sklonit. Kolik všelijakých důvodů si umíme najít, kolik výmluv a argumentů se nám hodí - jen abychom nemuseli prožít a přiznat: sám jsem si život nedal, jsem tu jen díky boží lásce.

A tak se naše duše podobá rafinovaně členitému terénu, kde se nalézá všechno možné i nemožné - jen abychom slovu božímu cestu k našemu srdci co nejvíc zkomplikovali. Těch zákrutů, překážek, příkopů a barikád, aby slovo Hospodinovo k nám nedolehlo ve své naléhavosti, těch závor, zdí a mříží, aby pravda boží neútočila na nás svou náročností.

A navíc, nejen my sami takto stavíme proti Bohu barikády, ale terén našeho srdce zneschůdňují i jiní. Události, zážitky či slova druhých lidí mohou nás také zatvrdit a obrnit, známe přece případy, jak už v dětství poznamená člověka něco negativně do té míry, že slovo boží pak celý život prostě slyšet nechce a možná se nikdy nedozví, o co vlastně jde.

Přijímáme tisíce a miliony podnětů, terén naší duše je členitý, komplikovaný, všelijak křivolaký. A cesta božího Ducha k našemu srdci je jen uzoučkou pěšinkou, jen horskou stezkou, pomalu se vinoucí nahoru a dolů, namáhavě, s vypětím všech sil.

Kolik je v nás síly odpustit proti všemu spravedlivému rozhořčení? Kolik je v nás ochoty dát něco zadarmo proti všem kalkulacím a výpočtům? Kolik je v nás odvahy říci pravdu proti všem ohledům na vlastní postavení a mínění druhých? Kolik je v nás odhodlání snést křivdu proti všemu vášnivému sebeobhajování a sebeprosazování? Kolik je v nás víry v budoucnost proti poraženectví a nadávání na všechno? Kolik je v nás naděje proti obavám?

Jako šafránu. Jako šafránu v neschůdné pustině, ve zbabělosti srdce, v temnotách země, mrákotách národa.

A do toho přichází prorok času adventního se svou mohutnou a jasnou výzvou: Tak už dost zákrutů a barikád ve vašich srdcích! Přímou učiňte cestu Hospodinovu! Každé údolí ať je vyvýšeno, každý pahrbek ať je snížen! (To není ekologické barbarství, to je výzva k otevřenosti srdce...) Co jest křivého ve vašem srdci, ať je přímé! A místa nerovná ať jsou rovinou! Odstraňte barikády, zbourejte zdi, otevřete svá srdce dokořán! Vpusťte Ducha božího, bez zábran, nechte se proniknout a podmanit slovem milosrdenství a pravdy, které přichází a které promění pustiny v rozkvetlou zahradu!

Tak volá prorok, tak volá vidoucí, který vidí do lidských srdcí, ale který také vidí, že sláva Hospodinova se ukáže a že je pro člověka něčím nanejvýš potěšujícím.

Toto prorocké volání Izaiášovo pak přejímá Nový zákon ve vystoupení Jana Křtitele a obsah jeho prorocké výzvy vztahuje na příchod Kristův. Přichází Slovo tělem učiněné, naplnil se čas, přiblížilo se království boží, vláda boží lásky je mezi vámi - a proto přímou učiňte stezku na pustinách, proto otevřte brány srdcí svých! Kristu s jeho milosrdenstvím nebraňte vstoupit!

Když tuto prorockou výzvu vezmeme vážně, když sebereme odvahu a přestaneme se bránit tomu, který přichází a zápasí o nás, pak se s námi začnou dít nové, skvělé věci. Když přijmeme jeho milosrdenství a necháme se naplnit jeho Duchem, pak zjistíme sami na sobě, co jsme dosud jen tušili: že odpustit provinění je mnohem větší síla než lpět na svém hněvu. Že dávat zadarmo působí mnohem větší radost než chladné výpočty. Že pravda činí svobodným od vlastního postavení i mínění druhých. Že snést křivdu posílí velkorysost, že výhled k boží budoucnosti přemáhá zlobu a naříkání. Že láska vyhání pýchu. Že naděje dává statečnost proti trápení, proti strachu.

Takovouto zásadní a prospěšnou proměnu srdce můžeš zažít - když to riskneš, když otevřeš své nitro dokořán Duchu božímu, když zlikviduješ překážky výmluv a hory protiargumentů, když učiníš cestu přímou tomu, který přichází. Takovéto potěšení můžeš zažít, takovéto spasení své duše můžeš zadarmo získat, když přijmeš do srdce Krista, když odhodíš zábrany a s radostnou bázní ho přivítáš jako krále králů a pána pánů.

Nakonec, nerozhoduje se právě na tom kvalita lidského života? Jestli člověk přijímá nabízené milosrdenství - anebo jestli milosrdenství odmítá... Jestli bojuje dobrý boj víry, jestli zápasí o naději - anebo dobrodiní víry nezužitkuje a naději nemá? O to tady vposledu jde: jestli člověk svou svobodu dává do služeb svému Stvořiteli, anebo ji obrací proti němu. Jestli překážky lásce odstraňuje, anebo překážky lásce staví.

Je advent, král už jde, už ti tluče na dveře, už klepe na bránu tvého srdce. Tak se neboj a otevři mu, přivítej ho a raduj se spolu s ním. Amen