PADESÁTÁ OSMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 10. 2012

Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.“ (Mt 12,43-45)

V lidském životě jsou někdy okamžiky, kdy se člověk vymaní ze zlého. A jsou to okamžiky důležité, možná rozhodující. Člověk vyžene toho sviňáka ďábelského pryč - a je nádhera, je radost, když se něco takového podaří. Spasení, vysvobození, v tom je přece podstata, aby zlé v našich srdcích nepanovalo a člověk byl svoboden, volný jak pták, krásný jak lilie polní. Jsou to ty nejvzácnější okamžiky našeho života, když zlé je vyhnáno a člověk se raduje v jakési obnovené čistotě, obnovené pozitivnosti, obnoveném přitakání k sobě samému i životu jako takovému. Vysvobození, svoboda.

Ale teď právěže - co dál? Zlo vyhnané do pouště - vzdává se tak snadno? Je svoboda něco definitivního, o co se už nemůže přijít? Jsme spaseni, a hotovo? Co se stane s příbytkem očištěným, co se stane, když jsme vymetli Augiášův chlív?

Lidské srdce, svobodné a očištěné, nemělo by zůstat prázdné. A ještě lépe řečeno - lidské srdce, svobodné a očištěné, nikdy nakonec prázdné nezůstává. Něčemu, někomu sloužit musíš. Něco zastáváš, něčemu dáváš prostor, i kdyby to měla být jen pasivita a nicotnost. Myslíš si, že jsi svoboden a to stačí? Nevidíš nebezpečí, která ti hrozí? Nevidíš dopředu, co se může stát? Prázdnota, sebespokojená tupost - to je něco nebezpečného, co ohrožuje a co nás v důsledku o svobodu opět připravuje.

Neboť zlo se nevzdává. Hledá, jak by se nám zase dostalo na kobylku, těká, zkouší to, vrací se. A tam, kde očištěný příbytek nalézá prázdný, nenaplněný dobrými věcmi, dobrou výbavou, tam cítí obrovskou šanci, tam přichází znovu, mnohonásobně silnější, než bývalo dřív. Proto je tak důležité přimknout se ke Kristu, naplnit srdce láskou a pravdou, nedat místa ďábelské mašinérii, jejíž návraty jsou horší než počátky. Ono to má svůj hluboký smysl - stále znovu naslouchat slovu božímu, pořád znovu se s ním konfrontovat. To je totiž obsah, který naše srdce dobře naplňuje - a bereme-li slovo boží vážně, jestliže v našem srdci opravdu přebývá, pak je to i obsah, který koná dobré dílo a před zlem střeží a zlo odráží. Zbav nás od zlého, učí nás Ježíš modlit se, ale to neznamená (jak si to někdy lidi vykládají), že chceme, aby se nám vyhnuly nepříjemnosti, ale to znamená, že když slyšíme slovo boží a láska v nás přebývá, tak má zlo v našem srdci mnohem a mnohem těžší práci. Naplňte svůj život dobrým dílem, dobrým konáním! Přemáhejte prázdnotu a tupost láskou v Kristu Ježíši, čiňte skutky milosrdenství, držte se pevně pravdy boží - a zlo se s vámi setsakramentsky nadře!

Ale tam, kde žádné slovo boží nezní? Kde není láska? Kde se nedějí skutky milosrdenství? Kde jsou si lidé lhostejní? Tam se vrací sedm duchů horších, než byl ten původní - a člověka maří a ničí. Druhá epištola Petrova to říká lapidárně - člověk je potom jak umytá svině, která se válí v bahništi, jak pes, který se vrací k tomu, co vyzvracel. Takový návrat zla ničí naši svobodu, ničí naši očištěnost, ničí podstatu člověka, která je dobrá. To jsou smutné konce prázdnoty, totiž - všude plno svinstva.

Jde samozřejmě především o lidské srdce. Vždycky musíme začínat u sebe a nelze měnit svět jinak, než že měníme především sebe. Ale ta závěrečná poznámka, že tak to bude i s tímto zlým pokolením, nám dovoluje vztáhnout tuto zvěst i na problematiku celospolečenskou. My jsme před už více než dvaceti lety také vymetli Augiášův chlív. Díky Bohu a díky statečným lidem byli jsme vysvobozeni od zlého ducha totality. Vyhnali jsme toho kozla do pouště, všechen ten život ve lži a přetvářce, v násilí a strachu. Svoboda byla a je sladká. Dodnes jsem z toho v euforii. Ale je otázka, kde jsme teď. Naplnili jsme svá srdce dobrými věcmi? Anebo jsme vyčištěný příbytek nechali trestuhodně prázdný? Dokázali jsme najít podstatná témata a užitečnou činnost, které by byly účinnou hrází proti návratům zlého? Dokázali jsme konat skutky milosrdenství, žít v soucitu a sounáležitosti - tak aby ten ďábel nevěděl, kudy zpátky? Anebo spíš už jsme ve fázi, že se ďábelník začíná vracet a vede s sebou sedm duchů horších než je sám? Nezačíná zde být pomalu zaděláno na další katastrofu?

Doufám, že ještě je čas, doufám, že jsme zatím ve fázi, kdy se rozhoduje, zda prázdnota či dobrý obsah. Věřím, že nejsme ještě ve fázi, kdy se zlá mašinérie pomalu transformuje do nové, sedmihlavé bestie. Ještě je čas, ještě svobodu máme. A máme jí tolik, jako nikdy dřív. Važíme si snad toho. Ale to neznamená, že o nebezpečí zla nemáme mluvit a nemáme se před ním mít na pozoru.

A když tak začneme zkoumat prázdnotu svých srdcí a začneme se rozhlížet po poušti, jak se tam formují šiky zlého, možná zahlédneme sedm duchů, chtějících člověka zničit. Jen tak zkusmo - jsou to tyhle mrchy: hamižnost, lhostejnost, závistivost, nenasytnost, bezohlednost, namyšlenost a pohrdání.

Těmhle potvorám nedejme zvítězit. V našich srdcích ať je přítomna láska a pravda, milosrdenství a právo. Amen