PADESÁTÁ ŠESTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 5. 2012

V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2K 5,19)

Svět je plný nesmiřitelnosti, člověk má potřebu zaujímat nesmiřitelné postoje - a my se můžeme na svůj život podívat právě z toho hlediska: vůči čemu chceme být nesmiřitelní, a kde naopak chceme nesmiřitelnost opustit a překonat ji smířením.

Je jistě dobré být nesmiřitelný vůči evidentnímu zlu. Např. vůči zabíjení lidí, týrání dětí, ubližování postiženým, vůči bezohlednosti a pohrdání člověkem. Je taky správné nikdy se nesmířit s vlastní pýchou a sobectvím, stále se nespokojit, stále na sobě pracovat. Je dobré nesmířit se s mrtvolným klidem a vždy znovu se prát ve jménu života. Je dobré nesmířit se s tím, co je zlé v očích Hospodinových, jak říká Starý zákon, s tím, co brání božímu království, řečeno novozákonně.

Ale teď - je tu také nějaká nesmiřitelnost vůči Bohu? Jakkoli to zní podivně - ano, je. Je tu nesmiřitelnost mezi Bohem a člověkem, dokonce vzájemná, oboustranná. Bůh se nikdy nesmíří se zlem, které člověk páchá. A člověk? Člověk se nechce smířit s Bohem, neboť Bůh je divný, nepochopitelný, mnohé mu zazlíváme, mnohé mu vyčítáme. Jak se chcete smířit s Bohem, který dopouští tolik zla? Jak se chcete smířit s Bohem, který nechal běžet plynové komory v Osvětimi? Jak se chcete smířit s Bohem, který nechá spláchnout vesnici mořskou vlnou, zničit město zemětřesením atd., atd? Musí to všechno být?

A tak se někdy stává, že všechnu svou nesmiřitelnost vůči zlu hodíme nakonec na Boha a jsme pak nesmiřitelní hlavně vůči němu. Vždyť koho by nenapadlo vmést Bohu do tváře - není to dobře uděláno, ten život a svět, je to nějak špatně nastaveno...

Do téhle naší nesmiřitelnosti, která se proti Bohu otáčí, přichází najednou kardinální paradox, totiž Kristus ukřižovaný a vzkříšený, Syn boží zabitý, a přece živý. Když o tomto ústředním křesťanském vyznání začneme přemýšlet, najednou už nevidíme Boha jako cynika, který nečinně přihlíží k páchání zlého, nýbrž jako otce, který trpí, který miluje a trápí se, který sebe rozdává, a právě v tom vítězí a vede vše k dobrému. Bůh už najednou není vzdálený, cizí a za všechno odpovědný, ale je v nás, je mezi námi, dal nám svobodu, a trápí se s námi - pro nás.

Kdo toto nějak prožije a začíná chápat, že právě skrze lásku a solidaritu Bůh vše směřuje dobrým směrem, ten přestává být vůči Bohu nesmiřitelný, tak jako Bůh v Kristu přestává být nesmiřitelný vůči nám. A to je druhá věc – v Kristu Bůh člověku odpouští. Takto je Kristus smířením, Bůh usmířil v Kristu svět se sebou. A to tak jednoznačně, tak radikálně, že už nepočítá lidem jejich provinění. Je to smazáno, odpuštěno.

A pozor, to už se nám zase nezdá! Takové milosrdenství, taková radikální láska? Není to nebezpečné? Kde je potom nějaká spravedlnost? Nepodporuje se tím zase jen páchání zlého?

Ale ono se to samozřejmě neříká proto, abychom všechno hodili za hlavu a začali lépe a radostněji páchat sviňárny. Naopak, to se říká proto, abychom žasli nad nezměrností lásky, která přemáhá zlé. V této lásce žít, takového smíření se účastnit, to je obrovská síla právě proti zlému jak okolo nás, tak především v nás. Tohle když člověk přijímá a žije, pak si to nenechává pro sebe, ale šíří to dál, zvěstuje toto zvláštní smíření - že v Kristu Bůh trpí s námi a pro nás, a tím všechno vede dobrým směrem. Kdo do tohoto smíření vstoupí, nebude zabíjet lidi, nebude týrat děti, nebude ubližovat postiženým, nebude vymýšlet plynové komory, nebude vůči druhým bezohledný, nebude pohrdat lidskou bytostí.

Ve Starém zákoně je krásný příběh o smíření bratří, smíření Jákoba a Ezaua, to je jeden z vrcholných biblických příběhů, a nejenom proto, že to nakonec dobře dopadlo, ale především pro Jákobova slova - že vidět laskavou tvář bratra, dříve nesmiřitelně znepřáteleného, je jako vidět tvář boží! Smíření je totiž nádherný zážitek, v němž je Bůh přítomen. Kdo jste byli třeba s někým rozhádaní, a pak jste si odpustili a smířili se, víte, jaká je to úleva, jak se svět rozjasní, jak se život rozjásá. Opustit nesmiřitelnost a smířit se, to je radost, to je vzpruha, která dodá člověku síly.

Bůh není jenom ten, kdo dopouští zlé, on je především ten, kdo inspiruje k dobrému. A podobně člověk není jenom podvodník, zločinec a násilník, nýbrž je to především křehké stvoření, které potřebuje lásku, solidaritu a naději. Vlídnost a laskavé přijetí.

Svět je plný - naštěstí - i těch, kdo svou nesmiřitelnost namířili dobrým směrem, kdo slouží svým životem božímu smíření, a tedy lidem. Tím nemyslím jenom křesťany, tím myslím kohokoliv, pro koho to platí. Bůh sám ví, kdo jsou jeho. Amen