PADESÁTÁ ČTVRTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 11. 3. 2012

Kdo vystoupí na horu Hospodinovu? A kdo stane na místě svatém jeho? Ten, kdož jest rukou nevinných, a srdce čistého, kdož neobrací duše své k marnosti a nepřísahá lstivě. Ten přijme požehnání od Hospodina a spravedlnost od Boha Spasitele svého. (Ž 24,3-5)

Kdo vystoupí na horu Hospodinovu? To znamená - kdo prožije život na jeho výšinách, v blízkosti nebes, v tom, co je opravdu dobré?

Žalmista nepochybuje, že je něco takového možné, a podává určitý výčet, v čem tedy vlastně dobrý život vězí. Prožít život v tom nejlepším za prvé předpokládá nevinnost rukou. Těžko můžeš prožít život dobře, lpí-li na tvých rukou krev, jsou-li poskvrněny vinou, zločinem. Vražda, krádež, smilstvo, násilí - to vše sráží náš život z hory do propasti, a proto dbej na nevinnost svých rukou, snaž se nezhnusit si vlastní ruce. Může být větší propad člověka než děsit se vlastních rukou? Stydět se za ně a bát se jich? Při každém pohledu na ně? Je velkou milostí, mít ruce čisté, nevinné, ať už jsi jinoch či stařenka, panna či kmet. A je velkou úlevou, když ty naše ručičky, třebas chmatácké, třebas násilnické, dojdou odpuštění.

Ale nejen spáchaný zločin zhoršuje kvalitu života. Také jde o to, co nosíme v srdci, jaké je naše nitro. To je další být srdce čistého, mít srdce čisté. Zášť, zloba, mindráky, závist, nenávist - to vše kazí náš život, znehodnocuje naše dny, a naopak: tam, kde je naše srdce oproštěno od těchto nebezpečí, od této špíny, tam jsme Bohu blízko, tam je život dobrý. Stvoř srdce čisté je klasická modlitba věřícího a má výborný smysl. Nechceme si život otravovat, ani sobě, ani jiným. Chceme žít i působit pozitivně a otevřeně.

Za třetí, na horu Hospodinovu vstoupí ten, kdo neobrací duše své k marnosti. Myslím, že to je velice aktuální, neboť právě dnes se marností nabízí víc než kdykoli dřív. Nemusíme dobývat chléb tak lopotně jako předchozí generace, máme hojnost, žijeme v nadbytku, technika a stále lepší informační technologie nám umožňují život pohodlný a velmi usnadněný. Máme více času na hlouposti, útočí na nás obrovské množství lákadel zábavy, spotřeby, bezmyšlenkovitého či iluzorního přežívání. I toto - přestože si to možná málo uvědomujeme - zhoršuje kvalitu života. Je dobře mít životní obsah, náplň, která stojí za to, mít něco, co dělat, něco, co má smysl a co je užitečné. Samozřejmě, i zábava, hry, sport atd, to má své místo, relaxace je důležitá, ale neobracejme k tomu svou duši, nenechme se tím pohltit, jinak z nás budou prázdné a tupé figury, které se nezajímají o svět kolem sebe a problémy druhých. Odpočinek je dobrý, i lenošení je někdy potřeba, ale nezůstávejme u toho.

Marnost může mít však i další podoby, také například intenzivní práce může být někdy od zlého a k ničemu. Sedřít se kvůli blbostem je snad ještě smutnější než se válet na kanapi. Perný pracovní den drogového dealera ve mně nebudí žádný obdiv ani soucit. Bylo - a doufám, že i je - dobrou křesťanskou tradicí zvažovat, jaká povolání mají smysl, která jsou prospěšná a užitečná.

A poslední věc, která se tu uvádí - nemáme přísahat lstivě. To znamená: nemáme klamat. Máme si vážit pravdivých slov a pravdivých postojů a nenechat se zlákat vějičkou výhod za cenu lži, lsti či podvodu. Klamat druhé je svinstvo. Zhoršuje to kvalitu života nám i jim. Něco jiného říkat a něco jiného si myslet je pro život nebezpečné. Dělat něco jiného, než co říkám, sledovat postranní cíle - to je nespolehlivé, to je hazard s lidskou důvěrou, to nabourává vztahy. Kde druhým něco nakukáme, nějak je obalamutíme, řečí lstivou je ošálíme, tam není Bůh blízko, tam se vzdalujeme. Křesťan by neměl svými slovy ubližovat. Já vím, existuje i milosrdná lež, společenská lež, někdy neříci pravdu je pravdivější než všechno vyklopit - ale to jsou chvíle výjimečné, s těmi je třeba velice a velice šetřit a dlouho je zvažovat. V zásadě platí, že věřící člověk nemluví lživě, protože nemyslí lstivě.

Takový způsob života je tedy Bohu blízko. Kde dbáme na nevinnost rukou, čistotu srdce, prospěšnost počínání a pravdivost slov, tam vstupujeme na horu Hospodinovu, tam se nám nebesa přibližují.

Samozřejmě, někdy selháváme. Nejsme ideální, nežijeme vždycky jen a jen dobře. A tím se dostáváme k zajímavému pohledu novozákonnímu. Zejména evangeliu Matoušovu velmi záleží na tom, že Ježíš na horu Hospodinovu vystoupil. Kázání na hoře, proměnění na hoře, závěr evangelia, kde na hoře Ježíš posílá učedníky do světa. Takový život on žil, chce se říci, byl Bohu blízko. Království nebeské se přiblížilo.

Skrze Krista tedy přijímáme od Hospodina požehnání a spravedlnost. On tu cestu prošlapal před námi, přestože vnější podmínky pro něj vůbec nebyly příznivé. Zemřel mlád, a přesto nevinný, srdce čistého, s duší obrácenou k tomu, co je užitečné a v jeho ústech nebylo lsti. On prošlapal cestu, pojďme tedy za ním. Svých vin litujme, špínu ze svých srdcí odstraňujme, marnost zapuzujme a se lstivostí se rozlučme. Tak se děje boží požehnání, spravedlnost i spása. Amen