ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 9. 10. 2011

Někdo ze zástupu ho požádal: Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělá se mnou o dědictví. Ježíš mu odpověděl: Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím? A řekl jim: Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. (Lk 12,13-15)

Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví. Zřejmě se tu stala křivda, někdo byl podveden či okraden svým bratrem, nedostalo se mu, co mu právem náleží. Jistě nezáviděníhodná situace, a člověk by čekal od Ježíše aspoň politování či soucit, když ne rovnou pomoc. Křivda je přece zlá, člověka trápí. Mám se nechat se odrbat a být za hlupáka? Nebo mám vymáhat svůj podíl soudně? Anebo se s bratrem nějak dohadovat, domlouvat mu, pokusit se apelovat na jeho mravnost? Ten člověk volí tuto třetí možnost a Ježíš jako výrazná autorita má pomoci vykutáleného bratříčka přivést k rozumu. Tedy Ježíš jako ten, kdo nám dopomůže k právu a spravedlnosti. Ježíš jakožto výpomoc v nouzi, jako arbitr našich sporů. Ježíš jako ten, kdo se postaví na naši stranu, kdo nám dá za pravdu a kdo s námi a pro nás zjedná pořádek.

Jenomže Ježíš tuto roli odmítá. Takhle nám fungovat nebude. Na tenhle špek, jakkoli může vypadat zbožně, nám prostě neskočí. Takhle Ježíš nepomáhá. Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem či rozhodčím? Nebude spojencem v našich sporech, nebude užívat své autority, jak nám by se hodilo. Ježíš není pohanský bůžek, kterého si přivoláte na pomoc, kdykoli je potřeba. Nebude sloužit našim cílům, jakkoli snad spravedlivým. Od toho jsou tady jiní soudcové, jiní arbitři.

Ježíš pomáhá jinak, dalo by se říci - zgruntu. Totiž tak, že svým slovem odkrývá to, co je opravdu podstatné, na čem opravdu záleží. Je snad v životě nejdůležitější, zda dostanu to, co mi náleží? Opravdu jde především o to, mít, na co mám právo? Je snad životní bohatství ve spravedlivém zisku?

V dnešní době to skoro vypadá, že ano - vždyť kolem toho se všechno točí! Nejen proto, že i církve se snaží dostat, co jim náleží, ale hlavně proto, že dnes úplně o všem rozhodují ekonomové! Mít peníze zdá se být tím hlavním a prvním, jako by ekonomika určovala kvalitu života, kvalitu bytí! Ale to je omyl, před kterým se mějme na pozoru: Ježíš říká - lidský život nezáleží v tom, co člověk má. Kvalita života není kategorie pouze ekonomická, jsou tu ještě důležitější věci, životní bohatství nespočívá v majetku. To máme slyšet právě my, kteří patříme k majetné části světa, kteří žijeme v nadbytku. Není to něco, čím bychom mohli utloukat či chlácholit chudé, ale je to výstraha nám, kteří máme.

A rozumějme dobře - není špatné, že něco máme, to je v pořádku. Ba dokonce ani není špatné, že máme hodně, ale špatné je, když nám jde jenom o to a nic jiného, když se k tomu upneme, když na tom stavíme kvalitu života, když jen ekonomika formuje naši lidskost, resp. nelidskost.

Nenechme si určovat život jenom zákonitostmi ekonomickými, jsou tu důležitější věci, které je třeba žít a zdůrazňovat, které je třeba připomínat, konat a chránit.

Co je tedy to důležitější, v čem život záleží? V čem má spočívat kvalita života? Co znamená být bohatý před Bohem?

Ježíš to pak v následujících verších říká celkem lapidárně: Vy však hledejte jeho království. Víc než mít majetek je hledat boží království. Víc než počítat zisk je žít v milosrdenství. Víc než hledisko ekonomické je vláda boží lásky, kterou je třeba odkrývat, přijímat a šířit.

Jistě, bez peněz se žít nedá, ekonomika je důležitá, ale nezůstávejme jen u toho. Boží království se přiblížilo, je mezi námi, a my můžeme být jeho učedníky a konat podivuhodné, neekonomické činy, resp. činy v jakési vyšší ekonomice boží. Lepší poklad v nebesích, který zloději nevykopávají a nekradou, nežli poklad pomíjivý. Můžeme dělat věci, které nejsou ziskové, které se podle běžných ekonomických měřítek nevyplatí, ale vyplatí se v ekonomii boží a jsou podstatnější než všechny hmotné zisky.

Co třeba? Co můžeme tak podivuhodného konat? Co je víc než majetek?

Třeba někoho potěšit, jen tak, zadarmo. Třeba někomu pomoci a nic za to nechtít. Třeba se někoho zastat a nic z toho nemít. Zápasit o dobré věci, pro sebe i pro druhé, nevymáhat, co mi náleží. Podporovat ty, kteří si na sebe nemohou vydělat, pomáhat na svět tomu, co vždycky bude ztrátové, ale je to krásné. Přispět na postižené, pokusit se zmírnit něčí soužení. Otevírat obzory, předávat nadšení. Radovat se s radujícmi, plakat s plačícími, solidarizovat se s pohrdanými... Atd., možností jsou tisíce.

Tohle jsou věci, které je třeba dělat už dnes, neodkládat je na zítřek, a které zároveň obstojí i tváří v tvář smrti. Kdyby dnes v noci požádali tvé duše - kde je tvůj poklad? O co nám v životě jde? Co je pro nás podstatné?

Smrtí některé věci, ty podružné, okamžitě ztratí smysl, ale jiné, ty pravé, zůstávají na věčnost. Když si tohle uvědomíme, pak se možná změní i způsob, jakým se obracíme ke Kristu. Už ho nebudeme prosit, aby nám helfnul s naším problémem, aby nás podpořil v našich spravedlivých nárocích, ale budeme se k němu vztahovat jako k tomu, kdo nás učí dobře žít, kdo nám odkrývá ty nejkrásnější a nejdůležitější věci, bez nichž by život byl chudý a prázdný. Budeme ho prosit, aby nám dal sílu k milosrdenství, abychom se uměli radovat i z mála, abychom byli dost vynalézaví v tom, jak potěšit druhé a pomoci jim v jejich nesnázích. Takové prosby Kristus neodmítne, ale vyslyší. Kdo hledá, nalezne. Amen