ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 12. 6. 2011

Prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem poslílil a upevnil "vnitřní člověk" a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích. (Ef 3,15-17)

Člověk není jen tělesná schránka, fantastická biohmota, neuvěřitelně promyšlený organismus. Člověk je také a především cosi uvnitř, duše, resp. duch, kterého sice nemůžeme nikdy spatřit, nahmatat či předvést, ale který přesto dělá člověka člověkem, individualitu individualitou. Člověk se pokouší tuto svou nehmotnou, a přece rozhodující podstatu nějak pojmenovat a epištola Efezským tomu říká vnitřní člověk. To, co je u vnitřnostech mých, jak praví Kralická, a čemu my nejspíš říkáme, když ne duše nebo duch, tak srdce. Jde o to, co je v nás, co je naše, jaké máme srdce, jaké je naše nitro.

A autor epištoly prosí Boha Otce, Stvořitele všeho, aby se tento vnitřní člověk v nás posílil a upevnil. Lidské nitro nemá chřadnout. Duše nemá skomírat, srdce nemá umdlévat. Naopak, naše nitro, to, co tvoří právě nás, co jsme právě my, to má být silné a pevné. Výrazné, pronikavé, inspirující. Jedinec nechť je jedincem, individualita individualitou. Žádné tupé a tuctové stádo: jsme a máme být lidé jedineční.

Takové posílení a upevnění lidského nitra se má dít Duchem božím. Tak za to autor epištoly prosí. Duchové jsou různí, obsahy jsou všelijaké, náplň může být roztodivná. Nám však jde o posílení a upevnění vnitřního člověka Duchem božím, tedy tím Duchem, který jak víme z jiných míst Nového zákona, vede k překonání strachu a k porozumění i s cizími lidmi, který vyhání nenávist a sobectví, a jehož ovocem je láska a pokoj. Tímto dobrým Duchem, Duchem svatým, máme být posilněni a upevněni ve své jedinečnosti, totiž tak, aby Kristus přebýval v našich srdcích.

To je ten účel, to se s námi může stát: Duch svatý to způsobí, že v naší jedinečnosti nalezne místo sám Kristus. Že naše nitro jeho přijme a uhostí, takže on v nás přebývá a v nás koná své dílo. Lidská individualita nese ty nejkrásnější plody, když skrze ni cítíme Krista, život kristovský, jeho zápas, jeho pravdu, jeho lásku, jeho milosrdenství. To jsou přece ti nejkrásnější lidé, kteří v různých životních situacích měli Krista v srdci. Ani to nemuseli mít napsané na čele, ani to nemuseli všem vytrubovat, a přesto jednali s Kristem v srdci, v jeho síle, v jeho lásce.

Tak se děje dílo Ducha, který vane, kam chce. Tak Duch svatý proměňuje nitro člověka od sobectví a strachu k lásce a pokoji. Ale nepřehlédněme v textu jednu věc: děje se to skrze víru. Aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích. Je to dílo Ducha, ale není to možné bez nás, bez našeho rozhodnutí. Záleží na naší víře, čemu věříme, v co skládáme svou naději, na co spoléháme. Jde přece o naše nitro. A proto se to taky tak těžko vysvětluje někomu, kdo tomu nevěří nebo věří jinak. Duch svatý působí, že Kristus přebývá v lidských srdcích, ale kdo tomu nevěří, tomu to nic neříká. Kdo tomu věří, pro toho je to naopak největší radost.

A poslední věc, která je sice v textu na začátku, ale nechal jsem ji nakonec: To všechno se děje pro bohatství boží slávy. Jasně, že se to všechno děje pro člověka, pro nás, pro vztahy mezi lidmi, ale jestliže tomu věříme, můžeme i odhlédnout od svého nitra a uvidět vše z nadhledu. Žijeme a žijme k vyšší, bohatší, pestřejší slávě boží. Možná víte, že Johann Sebastian Bach značil svá díla písmeny - AMDG, Ad maiorem Dei gloriam. K vyšší slávě boží. Vždyť bohatství boží slávy je největším bohatstvím i pro člověka. Amen