ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 10. 4. 2011

Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. (Mt 4,17)

Čiňte pokání, to patří k základní Ježíšově zvěsti. Přitom dneska to slovo pokání není zrovna v naší řeči frekventované, není běžné. Nemůžete asi přijít do školy a říci spolužákům - čiňte pokání! Asi by se na vás dívali trochu divně... A přece si myslím, že za tím slovem se skrývá určitá perspektiva, kterou i dnes jsme s to pochopit, ano - kterou potřebujeme a po které toužíme.

Je skvělé, a určitě to není náhoda, že evangelista Matouš stejnou větu vložil do úst jak Janu Křtiteli, tak Ježíšovi. Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Oba říkají totéž, a přesto to není totéž, jak víme z dalšího kontextu. Zatímco Jan člověka usvědčuje z hříchu, hrozí, že neunikneme nadcházejícímu hněvu, Ježíš klade důraz na druhou půlku věty: přiblížilo se království nebeské. Proto čiňte pokání.

Tento dvojí přístup je i v naší situaci velmi zřetelný. Možná že církev prohrála bitvu na tomto poli právě proto, že zůstala u přístupu Janova a neodvážila se přístupu Ježíšova. Dlouhá staletí se usvědčovalo a hrozilo, člověk byl obviňován a deptán přísnou řečí, která v podmínkách novověku ztratila svou sdělnost. Člověče, jsi hříšný, bídný tvor, jen červ, hrozí ti poslední soud, tam budeš plakat a naříkat, a proto potřebuješ Spasitele, proto přišel Kristus, aby tě z tvé mizérie, z tvého zatracení vysvobodil.

Já se nechci té řeči posmívat. Máme ji tu u Jana Křtitele, je tedy i novozákonně legitimní, tato téměř starozákonní prorocká naléhavost, ale málo platné - tento přístup je evangeliem překonán. Ježíš se staví k člověku mnohem vstřícněji a vlídněji, s výjimkou náboženských vůdců, těm to dává taky zostra, ale k provinilým a všelijak pošpiněným přistupuje jinak. Neobviňuje, neusvědčuje, nevyhrožuje, nýbrž zvěstuje boží přítomnost - království nebeské se přiblížilo! Vláda boží lásky je tady, je mezi námi - to je to hlavní, to rozhodující! Toto přijměte, prožijte, a pak vás to samo povede k pokání! Důraz je zcela evidentně na božím milosrdenství, které když přijmeš, tak vyznáš své viny, svou selhávající existenci, to už ti prostě nedá, to přijde samo. Je pro nás vynikající, a zároveň i naší velkou šancí, že Ježíšova řeč je právě taková, neboť my do ní i dnes můžeme vstoupit, z tohoto evangelia se radovat, takto sami žít, a touto řečí posloužit i dalším. Jsme učedníci božího království! To znamená - vláda boží lásky koná své dílo v nás a mezi námi! Smíme šířit lásku! Teprve kde si toto uvědomíme, že dobré věci se dějí a rostou, a my se jich smíme účastnit, kde nám tohle dává sílu, tam přijde na řadu i pokání, neboť radost a závažnost božího království to sama způsobí.

A co vlastně? Co to tedy konkrétně znamená - činit pokání? Co má Ježíš na mysli?

Pokání pro něj není jenom nějaký jednorázový projev lítosti, nějaké přiznání, rozhřešení a hotovo, nýbrž je to stálé obracení se k Bohu. Život před boží tváří. Jakoby průběžné vědomí vlastní nedostatečnosti a nehotovosti, vědomí lidských mezí a naslouchání božímu hlasu, božímu slovu. Ano, může se to konkretizovat čas od času i do jednorázového projevu lítosti a vykročení novým směrem. Tak jak je nám toho v bibli např. Zacheus krásným příkladem. To je konkrétní dopad tohoto obracení se k Bohu, konkrétní projev pokání, které by mělo být hluboké a trvalé. Člověk může sám sebe spatřit pravdivě, a pravdivě a milosrdně pak i konat!

To neznamená stálé sebeobviňování a stálou zdeptanost. Naopak - radujme se, neboť do tohoto domu přišlo spasení! Pokání nemůže být smutné, sebemrskačské, utrápené. Naopak - pokání ústí do radosti, je to katarze, je to přijetí Ježíšovy nabídky, je to spojení boží výzvy a lidské odpovědi.

Takže - své viny vyznávejme upřímně. Pohlédněme na sebe pravdivě. Svá pochybení zkusme nějak vynahradit, i když to nemusí být rovnou čtyřnásobně jako u Zachea.

A neříkejme pořád, že lidi jsou hrozní a všechno je špatně. Říkejme raději, že život má smysl v boží lásce, kterou můžeme přijmout a v ní žít. Pravdivě a milosrdně. Amen