ČTYŘICÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 11. 2010

Jeden zákoník přišel a řekl mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jiný z učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (Mt 8,19-22)

Evangelista Matouš nám tu staví před oči dva typy lidí. Oba chtějí Ježíše následovat, oba v něho uvěřili. Oba to myslí vážně - a přitom oba narážejí na Ježíšovu jinakost.

Ten první říká: Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Je to hrdé, pevné vyznání. Málokdy dokážeme takto s jistotou být ochotni vydat se na cestu za Kristem. Možná by nám tento člověk mohl být ve svém odhodlání i tak trochu vzorem.

Ale Ježíš z této věty cítí také její povrchnost a nevědomost. Svaté nadšení je krásné, ale při první ráně může být po něm. Uvědomuješ si, člověče, co to vůbec říkáš? Chápeš obsah svých slov? Není to jen tvá chvilková euforie, která rychle vyprchá? Víš ty vůbec, co všechno ono kamkoli může vlastně znamenat? Domyslels to? Opravdu máš o sobě takovou jistotu?

Lehce se to mluví. Vzletná slova, zbožné fráze... Jak snadno se v kostelích zpívá o krvi, jež se prýští z ran, o beránkovi, který se za nás obětoval... jak lehce se mluví o spáse skrze utrpení a jak bezmyšlenkovitě se vnímá kříž - myslíš si, že jít za Kristem je snadné?

A proto Ježíš sráží svaté nadšení zpět na zem. Do nafouknuté bubliny odhodlané zbožnosti píchá špendlík. Nadrženým horlivcům Ježíš ukazuje, že cesta je dlouhá, nesnadná a nejistá. Nikdy nevíš, co tě potká, kde se ocitneš a zda vytrváš. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Jít za Kristem neznamená vybudovat si někde doupě, hnízdo, útulek, který by nás kryl před nepřízní. Jít za Kristem znamená také nejistotu. Budeš se trápit neporozuměním, odporem, vyháněním. Nic nebudeš mít jistého; chceš-li opravdu jít s Ježíšem kamkoli, nevíš, co bude zítra a jak skončíš. Hnízdečko hřejivých příjemností se nekoná. Cesta je tvrdá. A až budeš na dně, dokážeš zopakovat stejně nadšeně a upřímně svá vzletná vyznání, svá zbožná slova? A tak jdi do hloubky a počítej s nejhorším. Připrav se, že s Kristem schytáš taky rány.

A pak je tu druhý typ učedníka - ten, co chce jít taky, ale pořád ještě má cosi na práci. Půjdu, ale napřed ještě tohle... Půjdu, ale až potom co támhleto... Mám tu ještě něco důležitého, moment, až to vyřídím, pak se ti, Ježíši, budu věnovat. Napřed to, co se sluší, co se tzv. musí - to přece uznáš, a pak teprv vykročím. Jinými slovy, napřed rodina, barák, práce, peníze - a pak teprve půjdu. Na prvním místě zaopatřit, víra až pak. Kolik jen věcí si takto stavíme do popředí, a Krista odsouváme až napotom. Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce. Lze si představit něco prvořadějšího než jít na pohřeb vlastnímu otci? Je něco před tím, má něco přednost? Vždyť to musí každý pochopit, je to tak lidské, tak základní, tak přirozené; copak v tobě Ježíši není kousek citu? Chceš zrušit pilíře kultury, chceš vyvrátit základy slušnosti, vysmíváš se těm nejvážnějším, nejcitlivějším věcem?

Jestliže ten první člověk se tvářil jistě, aniž by si uvědomoval dosah toho, co říká, tento druhý je v jistém smyslu jeho opakem: Ví zřejmě, co ho s Ježíšem čeká, a proto je opatrný, váhá; neumí si představit, že by pro Ježíše mohl opustit vlastní základy, to na co byl zvyklý a o čem každý ví, že je to správné. Co když ho Ježíš zavede jinam? Co když se mu všechno rozpadne? Co když mě Ježíš tak znejistí, že nebudu vědět, čí jsem?

Obávám se, že takových je nás většina. Ježíše nějak uznáváme, ale... na některé věci ať nám nesahá. Naše zvyky ať nám nebere. V tom je ten problém, že my si chceme Krista zapracovat do toho, co se nám zdá slušné a správné. Ale Ježíš je náročný, chce nás celé. Podle něho máme měřit své zvyky a tradice, ne naopak.

To, co Ježíš odpovídá, nám všem váhavým učedníkům, je řeč velmi ostrá: Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Je to slovní hříčka, lidové úsloví, říkadlo. Je jasné, že mrtví nemohou nikoho pochovávat; je jasné, že pohřbít zemřelého je normální a správné. Ale taky víme, že bible mluví o mrtvých a živých svým vlastním způsobem, často bez ohledu na fyzické tělo. Ta průpovídka podle mého soudu znamená: nech minulost lidem minulosti. Nech zvyky lidem, kteří se řídí jen podle zvyků. Nech bezmyšlenkovité přebírání těm, kteří neposuzují, nehodnotí kriticky vždy znovu. Nech honbu za penězi otrokům peněz. Nech baráky těm, co v nich mají smysl života. Ty však mě následuj! Dej mě, Krista, na první místo, tj. rozhodni se pro cestu lásky k Bohu i k lidem! Dej to před své tradice, zvyky a jistoty, před všechno, co je pro tebe důležité. Vím, že to myslíš dobře, tak přestaň váhat a učiň ten krok.

Nakonec, nejsou to tak tvrdá slova, jak zpočátku vypadají. Vždyť - co obstojí proti zlu? Co obstojí proti smrti? Snad naše odhodlání? Naše zbožné řeči? Anebo snad naše zvyky, lidská slušnost, tradice? Ne, proti zlu a smrti obstojí jedině láska, láska Kristova. Jeho jméno učinil Bůh nad každé jméno. V něm je smysl všeho, on je alfa i omega, počátek i konec - a proto je prostě moudré a skvělé, mít Ježíše Krista, jeho milosrdenství, na prvním místě a vykročit za ním. Celý život, až do konce, může nám v uších znít zavolání - ty však mě následuj! Amen