TŘICÁTÁ SEDMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 6. 2010

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Lk 6,37-38)

Tohleto Ježíšovo slovo mě nepřestává fascinovat. Plyne z něj totiž, že na kvalitu svého života i jeho ocenění máme rozhodující vliv my sami. To není až tak samozřejmé a mnoho lidí si to evidentně nemyslí. Pořád a vždycky si stěžují na okolnosti, které jim brání v rozletu. Stěžují si na poměry, na politiky, na šéfa v práci, na školu, na učitele, na manželku, na zaměstnání, na cokoliv. A asi všichni k tomu máme někdy tendenci – vidět sami sebe ve vleku okolností, pod vlivem událostí a podmínek, v nichž se pohybujeme. Jako by druzí rozhodovali o tom, jací jsme. Jako by druzí mohli za to, že nejsme tak dobří, jak bychom chtěli.

Z této životní defenzívy je třeba vystoupit a uvědomit si, že jsme to my sami, kdo tvoříme svůj obraz a svou cenu. Já sám mám rozhodující vliv na to, jaký jsem a jak se můj život pravdivě zhodnotí!

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno.

Jde tedy o velkorysost vůči druhým, o vstřícnost vůči lidem okolo nás. Jde o srdce milosrdné, které lidi kolem sebe neodsuzuje a nezavrhuje, nedeklasuje, ale které umí odpustit a umí dávat ze svého. Je přece rozdíl, jestli se k druhým chovám velkoryse, dávám jim vždy novou šanci, nechávám je žít, anebo jestli je deptám a odepisuji, nedám jim dýchat. Budoucnost, i naše osobní, je v odpuštění, velkorysém milosrdenství, v přívětivosti. Pozor, to nevylučuje kritičnost ani schopnost pojmenovat věci pravými jmény. Stejně tak to nevylučuje odvahu postavit se proti zlému či hájit bezbranné. Člověk jistě má být kritický, hájit stanoviska, zápasit o pravdu. Ale – při posuzování druhých bych měl vždycky vědět, že naše poměřování druhých nezůstane bez důsledků i pro nás samotné. Jakou měrou měřím já druhým, takovou měrou naměří Bůh mně. Jak já se dívám na druhé, tak se Bůh bude dívat na mě. Budu-li k druhým přísný, tvrdý a nemilosrdný, na ně zlý a nechutný – co mohu pak v životě čekat?

Jistě, lidé se ve svém hodnocení mohou mýlit. Mohou mě vidět velice zkresleně, tak jako já mohu vidět zkresleně je. Náš úsudek není definitivní ortel. Naše kritéria jsou leckdy nepřesná či nepravdivá, vždycky jen předběžná. Proto je třeba se ptát, jaké hodnocení je správné, jaká jsou kritéria boží. Je třeba ptát se po Bohu, dívat se jakoby jeho očima. To znamená - je třeba ptát se po milosrdenství a pravdě.

Já sám mám tedy největší vliv na to, jaký jsem. Nemůžou za všechno rodiče, ani škola, ani blbá práce, ani tenhle posranej svět, a jak všelijak se to ještě říká. Za to, jaký jsem, prostě nemůžou žádné vnější podmínky. To jsou jen kulisy, v nichž se pohybujeme a které můžeme proměňovat k lepšímu. Rozhodující je naše srdce, naše nitro, naše osobnost.

Takže - jaký vlastně jsem? Nemilosrdný, tvrdého srdce? Druhé lidi odsuzuji a zavrhuji? Jenom já mám pravdu? Jenom pro sebe všechno dělám? Anebo jsem velkorysý a milosrdný? Umím odpouštět? Umím dávat? Umím pro druhé se namáhat? Toť otázka. Kdo to posoudí?

A když dojdeme až sem, tak možná pochopíme tu starou křesťanskou modlitbu – Bože, buď milostiv mně hříšnému! Amen