TŘICÁTÁ PRVNÍ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 12. 2009

I uslyší v ten den hluší slova knihy, a z mrákoty a tmy oči slepých prohlédnou. Ale tiší rozveselí se náramně v Hospodinu, a chudí lidé v Svatém Izraelském plésati budou. Kdyžto přestane ukrutník, a zahyne posměvač ... Protož takto dí o domu Jákobovu Hospodin, kterýž vykoupil Abrahama: Nebudeť již zahanben Jákob, aniž více tvář jeho zbledne. Nebo když uzří syny své, dílo rukou mých u prostřed sebe, an posvěcují jména mého, tedy posvěcovati budou Svatého Jákobova, a k bázni Boha Izraelského sloužiti, aby bloudící duchem nabyli rozumnosti, a reptáci naučili se umění. (Iz 29,18-24)

Je advent, čas očekávání. Kristus přichází, vstupuje do našich životů. Co to znamená, na co vlastně čekáme, co se může změnit?

Dejme se vést textem, kde prorok Izaiáš – klasik času adventního – formuluje své očekávání možná neotřele, ale dost inspirativně:

Tak za prvé říká: Uslyší v ten den hluší slova knihy. To znamená – v Kristu se nám otevřou důležité texty, důležitá poselství, a my porozumíme. Samozřejmě, původně měl Izaiáš na mysli především studium tóry, ale z hlediska novozákonního můžeme právě Kristův příchod takto chápat - jako klíč ke smysluplné četbě. Nejenže Ježíš nově interpretuje tóru a další tradiční texty, ale také se sám stává určitým obsahem, který umožňuje porozumět slovům okolo nás. Jeho způsob života, jeho způsob milosrdenství a pravdy, nám otevírá možnost uslyšet, být vyléčeni ze své hluchoty, rozumět tomu, co se píše, co se říká. Není nám toho potřeba? Nejsme dnes společností hluchých, kteří nevnímají druhé? Kteří jsou zahlušeni množstvím slov, takže nejsou s to rozpoznat, co je pravdivé a důležité? Ale o Vánocích - snad - i hluší slyší...

Za druhé říká Izaiáš: Z mrákoty a tmy oči slepých prohlédnou. Už tušíme, proč evangelia tolikrát zdůrazňují, že v setkání s Ježíšem slepý začal vidět... Když se člověk setká s láskou, bezbrannou a nenásilnou, když se člověk setká se solidaritou a přátelstvím, pak najednou dobře vidíme, co je v životě podstatné, v čem je základ a co chceme. Když i pohrdaný je přijat a pozván do radosti, když i provinilému je odpuštěno, pak naše předsudky, anebo naše iluze, anebo strach či nenávist - všechno to, co nám kalí zrak, se najednou vyčistí, tma je přemožena světlem, a já, dosud slepý, spatřím pravdivě sám sebe, svou situaci i své bližní. Není nám toho třeba? Nám, kteří si tak často odmítáme přiznat chybu, kteří tak často nevidíme nouzi bližních, kteří se tak často k pravdě obracíme zády? Ale o Vánocích - snad - i slepí vidí...

Za třetí: Tiší rozveselí se náramně v Hospodinu a chudí v Svatém Izraelském plésati budou. Ti, kteří dosud na všechno dopláceli; všichni dobráci, co je vždycky někdo ošidil; všichni ti, kterým se v životě dostalo malého uznání a kterých se většinou nikdo na nic neptal, ti se s Kristem rozveselí náramně a budou jásat - ale nejen nějakým laciným estrádním smíchem, ani kašírovaným z playbacku, ani zdvořilostním, společenským úsměvem, nýbrž rozveselí se v Hospodinu a plésati budou v Svatém Izraelském! To bude teď to nejhlubší, nejkvalitnější veselí, jaké si lze představit, protože je to radost z požehnání, ze spočinutí duše. Vánoční radost je radost andělská, hudba nebeská – i pro ty dole, pro ty poslední. Kristus přichází do našich životů, svou láskou mění náš úděl – a to tak, že dává důstojnost pohrdaným a pozvedá odepsané.

Za čtvrté: Ukrutník toho nechá. Posměvač nebude. Pachatelé zla zmizí. I tento dost neuvěřitelný výhled je v Kristu před námi, je nám nabídnut. On přináší pokoj, vnáší do světa mír. Navzdory našemu nepochopení, navzdory zpronevěřilým křesťanům, navzdory všelijakým fanatikům a zločincům. Přichází Kníže míru, aby uvedl kroky naše na cestu pokoje. Je to příliš fantastické? Zlovolníci zmizí a nastane pokoj... Nezažíváme to? Ani o Vánocích? Právě v této věci možná toužíme po změně nejsilněji a nejbolestněji. Žít i umírat v opravdovém pokoji - to ani domyslet nedokážeme; a přece to s Kristem nastává. On je kníže míru, dárce pokoje.

Za páté: Nebude zahanben Jákob, synové jeho budou posvěcovat jméno Svatého Jákobova a k bázni Boha Izraelského sloužit. Tedy vy, kteří tvoříte společenství víry, kterým o něco jde, vy nebudete končit v hanbě. Tak jako Ježíš projdete možná posměchem, plivanci a kopanci, někdy to s vámi může i špatně dopadnout. Ale neskončíte v hanbě. S Kristem ukřižovaným budete i vzkříšeni, váš život se skvělým způsobem zhodnotí pro budoucnost. Tak toto je změna, které se ani věřit nechce! Vypadá tak nepravděpodobně... spíš jako útěcha pro všechny potupené a zlikvidované... Ale na druhou stranu - náš život, ať už se nám zdál jakýkoli - může se nakonec v nejpravdivějším posouzení vyjevit jako oslava boží, jako velká kvalita. Teď vidíme jen částečně, omezeně. Jednou možná spatříme plně, jinak.

A za šesté, úžasná tečka, fascinující svým syrovým pragmatismem: Aby bloudící duchem nabyli rozumnosti a reptáci naučili se umění. Tento adventní výhled, že totiž všichni dostaneme konečně rozum, je zatím pro nás hotové sci-fi, ale i taková změna je v Kristu přislíbena, je možná. Co svět světem, člověk bloudí a reptá na svůj úděl. Nikdy to nebylo jinak a v dohledné době asi ani jinak nebude. A právě i taková změna, tak nedohledná, už v Kristu přichází, už se začíná dít. Což nevíme o takových případech, kdy se zcela proměnilo lidské smýšlení od nenávisti k milosrdenství? Kdy hloupost vyvinula se v rozumnost? Kdy Kristus stvořil v nás něco nového a jiného, než co jsme dosud byli?

Prorok Izaiáš není spokojen se stavem společnosti. Ale vidí věci velmi nadějně. Podobně ani my nejsme spokojeni, a právě advent nás učí naději, očekávání dobré boží budoucnosti. Amen