|
DVANÁCTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 10. 2007
NIKOHO TAM NEPOTKÁM Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. (Kaz 11,5-7) Přes všechno, co se dá nějak odhadnout a předvídat, nemáme tajemství života ve svých rukou. Všechny naše prognózy a propočty mohou se ukázat úplně liché. Život nelze naplánovat. Tato naše nevědomost a nejistota má hluboké kořeny: Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. I když leccos už víme, stejně božímu dílu v tomto světě nerozumíme, jeho záměry s námi konkrétními lidmi jsou nám neprůhledné. Jak se dříve s oblibou říkávalo - cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Naše nevědomost a boží nevyzpytatelnost může nás pak vést k různým důsledkům, může mít na nás rozdílný vliv. Někoho to může dovést k fatalismu: Nevíme, co stane - a tedy: co se má stát, se stejně stane, nic na tom nemůžeme změnit, nelze tomu uniknout, je to osudově dáno. Člověk se tu stává jen loutkou, jen slepou hříčkou osudu, někým, kdo se svého vlivu na běh světa předčasně a trvale zříká. Jindy nás může naše nevědomost a boží nevyzpytatelnost dovést ke skepsi. O něco se snažíme, za něčím jdeme, a pak je to stejně nakonec všechno jinak. Něco se zvrtne, něco se změní, Pán Bůh má svůj rozum, nás do svých plánů moc nezasvěcuje, takže nakonec - co bychom se snažili, nemá to cenu, všechno je jinak, tak co se budeme exponovat... Anebo nás může dovést lidská nevědomost a boží nevyzpytatelnost k úzké pragmatičnosti. Když nevíme, co bude, je třeba se pohybovat jenom v tom, co dobře známe, co si můžeme spočítat, co je odhadnutelné. Pryč s dlouhodobými horizonty, lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Nějak si to tu zařídit, něco vykonat, něco si užít. Ale kniha Kazatel nabízí ještě jinou možnost, k níž nás může nejistá budoucnost vést: k důvěře, k aktivitě víry. Právě proto, že nevíme, jak co bude a jak se co může vyvinout, právě proto má smysl něco sázet! Může se totiž z toho jednou taky hodně dobrého sklízet! Rozsévej a nedopřej svým rukám klidu. Nevíš, co se zdaří; nevíš, jestli je lepší to neb ono, ale důvěřuješ, že to není zbytečné, že naše práce není v Pánu marná. Že z toho něco může vyrůst, že se z toho jednou může něco sklidit. Věřit znamená podle bible překonávat nejistotu důvěrou - a něco dělat. Víra tak rozbíjí fatalismus, skepsi i uzavřený pragmatismus. Dává nám šanci dělat i to, čeho výsledek a užitek nedokážeme dohlédnout. V tom smyslu nám umožňuje i věci, které by leckdo mohl považovat za zbytečné, třeba hravost, třeba krásu, třeba soucit, třeba neziskovost. Můžeme se těšit nadějí, že i činnost jakoby bláhová a marnotratná se nám třeba jednou vrátí k nějakému užitku či potěšení. Neboť - jak říká Pán Ježíš v podobenství: život není zajištěn tím, co člověk má. Vždyť přece nevíme, co bude, třeba ještě této noci požádají duše tvé. Rozsévej, dokud čas! Naše nejistota tedy nemusí být jen důvodem k obavám, stejně tak dobře (když budeme chtít) může být i důvodem k radosti. Zdá se ti někdy, že nic nemá cenu? To je normální, ale uvaž, že nevíš, nevíš nic, tak to zas ještě zkus a pořád zkoušej něco dobrého udělat! Nic není jistého, tedy ani to, že věci skončí špatně. Když překonáme nejistotu štědrostí, krásou, nezištností, pak spatříme život mnohem příjemněji. Jak říká Kazatel - sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. Amen |