STO OSMNÁCTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 8. 3. 2020

S božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země. Ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas, a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň. (Mk 4, 26 – 29)

Politická situace? Tristní. Stav národa? Neradostný. Stav církve? Máme své problémy. To všechno jsou věci, které nás tíží, které bychom rádi nějak posunuli, vyřešili, ale ono to moc nejde, jsme na to krátcí. Život sebou přináší situace, které jsme nezavinili, v kterých se prostě ocitáme, a které nemůžeme ovlivnit vůbec nebo jen velmi málo.

Jistě, můžeme se snažit, a máme se snažit, ale jsou chvíle, kdy to není nic platné. A tak kromě úsilí, jež vynakládáme, nezbývá než obracet se k Bohu a jeho prosit o pomoc. Můžeme volat spolu se žalmistou – kde jsi, můj Bože? Proč tak dlouho otálíš? Proč nezasáhneš, proč nezachráníš?

Podobenství, které máme před sebou, chce nám být velkou posilou. Učí nás podívat se jiným úhlem pohledu. Nejde jenom o to, co my dokážeme, ale co se děje ještě nějak jinak. Je to podobenství o božím království. Co to je – boží království? Je to boží kralování, je to vláda lásky, která se v tomto světě děje a která jednou přijde v plnosti. Zatím se nám toho božího kralování může zdát málo, lásky se nám nedostává, ale přibývá toho a roste to.

S božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země. Ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.

Boží kralování je v pohybu, je to nějaká energie, kdy z malých počátků, z nedostatku, láska roste a sílí. A děje se tak možná s naším přičiněním, ale někdy také bez něj, v podstatě samo. Je to tajemství. Zasadíte semínko, ano možná občas zalejete nebo vyplejete, ale ono to de facto roste samo. Ten proces nemáme ve svých rukou, ta energie tu je bez našeho přičinění. To znamená – vláda lásky se děje, roste a sílí, jakoby sama od sebe, my ani nevíme jak. Jde o to vidět, uvědomit si to, navdory všemu neradostnému, co nás potkává.

Rozumějme, to není podobenství proti naší aktivitě – že bychom si řekli: tak když to roste samo, nemusím se namáhat. To není řeč proti naší angažovanosti a našemu dobrému způsobu života, naopak, máme se tomuto procesu, této energii dát do služby. Ale to nás může potěšovat, že síla a růst lásky v tomto světě není jenom naší prací a naší námahou, nýbrž je to dílo boží, které se děje, i když právě spíme a neděláme nic. Boží dílo lásky je ještě víc než jen naše aktivita, ono se děje, ať už my zrovna pracujeme nebo zrovna odpočíváme. To nemá být alibi pro naše nicnedělání, ale je v tom útěcha právě pro chvíle, kdy si nevíme rady. Svět je tak zařízen, je v tom nějaký stvořitelský záměr, že láska roste a sílí, přes všechny peripetie a hrůzy, přes všechny překážky, přes naši nemohoucnost, přes naši smrtelnost.

Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas, a nakonec zralé obilí v klasu.

My býváme velmi zaskočeni zlým, které se děje, ale vždycky bychom si měli připomínat, že lásky v dějinách přibývá, že boží kralování sílí, že ač se to někdy nezdá, dějiny se tak vyvíjejí. Nedávno jsem četl vzpomínky jednoho člověka, který prožíval dětství koncem 19. století v Jehnicích. A byl jsem velmi překvapen, jak byl obyčejný život tehdy tvrdý a jak ošklivě se lidi k sobě chovali. Jakkoli se to může zdát neuvěřitelné, za těch 120 let jsme se v mnoha věcech přece jen posunuli kupředu, Ježíšovo náboženství lidskosti, řečeno s Masarykem, prostoupilo společnost víc než si běžně uvědomujeme, i když to bylo vykoupeno dvěma světovými válkami, i když ani dnes zdaleka není vše idylické a v některých věcech jsme se neposunuli kupředu ani o píď. Pozitivní dějinná energie, dobrý proces růstu lásky tu však je a můžeme se tím potěšovat. Samozřejmě, není to jen bezbolestné, je tu i cesta kříže, kterému se vyhnout nelze. Ale i to je součástí pozitivní energie lásky. Nejprve stéblo, potom klas, a nakonec zralé obilí.

A co víc – ještě je tu výhled do budoucna. Je před námi nějaký cíl, nějaký užitek.

A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň. K něčemu to všechno je, někam to všechno směřuje. Situace v životě mohou být neradostné, můžeme mít spousty problémů, jako společnost, jako církev, jako jednotlivci. Je tu stáří, nemoce, smrt. Ale za tím vším můžeme vidět dějinný boží pohyb, který nás vede k vítězství lásky, ke žni, kde se budeme radovat.

Vláda lásky nejenže roste, ona také jednou dojde svého cíle. Budeme při tom? Amen