STO DVANÁCTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 4. 2019

Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,43-45)

Kdo z vás se chce stát velkým... kdo z vás chce být první... ať dělá tak a tak. To je zajímavé, že se tu zcela samozřejmě počítá s naší touhou po vyniknutí, po velikosti, po prvenství. A nijak se to neproblematizuje a nekritizuje. Ježíš nezvedá varovný prst a neříká - nesmíš chtít vyniknout nad druhé. Ani neříká: nesmíš být nadprůměrný. Ne, Ježíš nedělá ze svých učedníků žádné uťápnuté šediváky, kteří by se měli pořád srážet do průměru, kteří by nesměli ani pomyslet na svou výjimečnost, na uznání druhých.

V touze po velikosti, po vyniknutí mezi druhými, v tom problém není. Tato touha je v nás, je normální, je třeba se k ní upřímně přiznat a netvářit se pokrytecky, že nás uznání druhých netěší, že nás vlastní výjimečnost nezajímá. Problém je jinde: touha po vyniknutí, po lidské velikosti - čeho je hnacím motorem? K čemu člověka vede? Kterým směrem napřeš své usilí? O co ti v životě půjde a jakých prostředků budeš užívat?

Ze souvislosti okolních veršů tohoto textu - a dnes je květná neděle - jasně vyplývá, že Ježíš varuje před spoléháním na vnější moc. Tady je kámen úrazu. Neboť není tomu tak, že většinou touha po vyniknutí scvrkává se v touhu po moci? Není hnacím motorem tak často být první, být úspěšný - abych si mohl něco dovolit? Abych byl nadřízen, a ne podřízen? Abych si mohl koupit, abych mohl mít, abych mohl vládnout věcmi i lidmi, abych mohl užívat, čeho se mi zachce, abych mohl prosazovat své představy díky své pozici, svému postavení... A odtud už je pak jen krůček ke spoléhání na vnější prostředky, které mají pozici udržet, postavení ochránit, mou moc zabezpečit... Čím vyšší postavení, tím větší pokušení; čím větší moc, tím nebezpečnější svody. Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš-li se mi klanět, zní řeč satanská i do uší Ježíše samotného. Z tohoto hlediska to mají mocní světa velmi těžké, žijí ve velkém nebezpečí, jsou snadno zranitelní, a proto v křesťanském repertoáru vždycky byly a mají být přímluvné modlitby za vládce, všechnu vrchnost i úřednictvo, protože selhání těchto mrzačí život nejen jim, ale i mnoha lidem okolo...

Jistě, bez vnější moci se neobejdeme, je tu, je potřebná, musíme s ní nějak nakládat, někdo musí rozhodovat, někdo musí vládnout. Ale - jen na vnější moc spoléhat, jen za ní jít, jen v ní vidět velikost člověka, to je omyl, to je mámení, to je ďábelskost, jejíž katastrofální důsledky jsou bohužel všude zjevné.

Ježíš na vnější moc nespoléhá. Velikost člověka vidí v něčem jiném, totiž - v odvaze služby. Kdo se chce stát velkým, buď vaším služebníkem; kdo chce být první, buď otrokem všech. Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Tady se má hnací motor naší touhy po velikosti rozběhnout naplno. Naše nadprůměrnost, naše výjimečnost, nechť je právě v tomto: v odvaze - a možná ještě lépe řečeno: ve svobodě sloužit. Zprvu se to může zdát jakési nepopulární, neatraktivní, možná nedůstojné, možná ponižující. Ale postupem času člověk zjišťuje, že právě sláva služby v sobě nese cosi z aktivity boží, kus života věčného. Služba člověku, čin pomoci, to je cosi trvalého, v souladu s podstatou bytí, co se nějak v tomto světě zhodnotí, co má vliv na srdce člověka i stav světa. Nečiní náš život snesitelným a nedrží náš svět pohromadě mnohem víc právě vzájemná služba než nutná technologie vnější moci? Není naše vzájemná pomoc, posloužení si, mnohem zásadnějším impulsem pro trvalé vztahy, pro přátelství, odpovědnost, atd.? Vnější moc zůstává chladná, neosobní, a často působí svým milovníkům krutá rozčarování. Ale služba - dobrovolné sestoupení v určitou podřízenost bližnímu, to je zážitek, to je příklon srdcí, to je vztah, který zůstává a jde do hloubky.

Navíc - a v tom je další úžasná síla služby, narozdíl od vnější moci: je dostupná všem. Sloužit můžeme všichni. Svou práci, své funkce - to vše můžete přehodnotit a chápat jako službu druhým, můžete se osvobodit od spoléhání na berličky vnější moci, a vykročit k člověku, vydat se mu svou pomocí, svým dílem. Ale nejde přirozeně jen o pojetí práce, jde o celkový přístup k životu - proč tu vlastně jsme: Snad abychom dosáhli postavení, peněz či blahobytu? Ale proč? Aby na nás druzí nemohli? Abychom si vystačili sami? Nejsme tu a nemáme tu být spíš proto, abychom utěšili bolest raněných, rozzářili oči smutných, abychom plakali s plačícími a radovali se s radujícími?

A tak se někdy může zdát, jako bychom tu měli dvojí dějiny: Jednak ty, kde se pořád vzdává čest mocným, kde hraje největší roli politika, peníze a síla, a jednak náš všední život, který stojí a padá se vztahy v rodině, v zaměstnání, na ulicích atd. Nejsou tu dvojí dějiny? Přičemž ty první se tváří důležitě, o nich se píše, jim se přikládá váha, zatímco ty druhé, ty dole, ty naše jako by málokoho zajímaly, jako by neměly takovou důležitost? Člověku to někdy může tak připadat, když vidí fascinaci mocí a nezájem o všední život.

Ale nenechme se mýlit, dějiny nejsou dvojí: jsou jen jedny jediné, v nichž se sféry proplétají a vzájemně ovlivňují. Mocenské poměry zasahují dennodenně do všedního života, někdy otřesně, jindy pozitivněji, a naopak bez pomoci člověka člověku, bez svobody k službě, nemůže být nikdo a nic. Je to jen optický klam, že velikost a výjimečnost člověka by měla být dána jeho postavením; velikost a výjimečnost člověka není jen někde nahoře; stejně tak dobře je i dole, možná právě dole, možná nejvíc tam, kde se lidé rozdávají druhým, kde vydávají sami sebe, aby pomohli, aby nasadili svou kůži k záchraně druhých.

Všelijaké průniky a vzájemné ovlivňování sféry mocenské a sféry „bezmocné“, nebo řekněme třebas sféry politické a sféry „nepolitické“, dostávají vždy mocný impuls a skvělý obsah v pašijovém příběhu Ježíšově. O květné neděli sedá Ježíš na osla, a takto bezbranný, bez jakýchkoli mocenských opor, jede oslavován zástupy jako veliký a první z lidí. A pak, o pár dní později, bídně zahyne jako poslední zoufalec, jako nula odsouzená k marnosti.

A přesto, a právě proto: Kdo mění svět nejvíc? Co je vítězstvím a co prohrou? V čem je velikost člověka? Díky čemu jsme ještě vůbec lidmi?

Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život za mnohé.

V tom je velikost a výjimečnost: vykroč a služ. Možná na to sám doplatíš, ale paradoxně právě to se v budoucnu nejvíc zhodnotí. V takovém životě a takové smrti je Bůh, v takovém životě a takové smrti je lidskost. Amen