STO JEDENÁCÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 10. 3. 2019

Postit se?

Dnes je první neděle postní.

Osobně jím a piju před velikonocemi stejně jako jindy a myslím, že většina z vás je na tom podobně, supermarkety i hospody frčí „pátky svátky“, na nějaké posty nejsou stavěné, spotřeba neklesá, zvyky nezvyky, žijeme stejně jako jindy. V postním období prostě už dávno není zvykem dodržovat půst. Možná si někdy někdo sám uloží nějaké omezení, ale tak to fuguje i jindy, nejen před velikonocemi.

Ježíšovi učedníci taky posty moc nedodržovali. Víme z evangelia, že jim to leckdo i vyčítal, ale Ježíšovi samotnému tahle volnost nijak nevadila, své učedníky hájil. Milosrdenství a radost znamená ve společenství kolem Ježíše mnohem víc než popel na hlavě, žíněná suknice a prázdné břicho. Ježíš se chce s učedníky radovat, hodovat, veselit se. Nemá smysl být zajatcem utrápených předpisů či zvyků.

A přece - i když odmítneme půst nadirigovaný, přece ta možnost dobrovolného uskromnění je otevřena, je nabídnuta, a není ze zásady špatná. Ježíš čtyřicet dní hladověl, než začal veřejně působit, a i o dalších biblických postavách čteme, že v určité životní situaci - většinou obtížné - rozhodli se ti lidé nejíst, či dokonce nejíst a nepít. Proč? Aby pocvičili svou vůli? Aby se učili kázni? Něco na způsob bobříka hladu?

Myslím, že ne, že nešlo jen o vůli a kázeň, ale o něco hlubšího. Ti lidé trápili své tělo, aby pocítili blízkost vlastní smrti, aby prožili natvrdo vlastní konečnost a pomíjivost. Kdo několik dní nejí, uvědomuje si mnohem intenzivněji křehkost vlastního těla, zranitelnost vlastní existence - a pak, zpětně, pravděpodobně i větší odpovědnost za svěřený život. Možná že i pro nás nastanou někdy chvíle, kdy se rozhodneme něco takového na vlastní kůži zažít.

Nutné to není. Není třeba to vyžadovat. Nemusím pořád šlapat do louže, abych se přesvědčil, co je mokro v botách. Lze žít pokorně a odpovědně, aniž bych své tělo schválně potýral.

Ale co nám nejde a čeho stoprocentně nikdy není dost, to je odříkání a uskrovnění ve prospěch našich bližních, pro jejich potřeby, pro pomoc v jejich nouzi. Tady je pole působnosti obrovské, tady už nejde o to něco si dokazovat, ale o konkrétní pomoc člověku. Tak bychom dneska mohli půst chápat a také konat: umět se vzdát svého a dát bližnímu. Uskromnit se ve svých potřebách a dát někomu, kdo je na tom hůř. Čeho se vzdáme, abychom někomu pomohli? O to tu kráčí.

Takhle můžeme zahlédnout i smysl období předvelikonočního, období postního: vždyť Pán Ježíš Kristus rozdal sám sebe! Tak nemůžeme my taky dávat? Aspoň něco, aspoň trochu? Omezit se ve prospěch druhých?

Dobrovolná skromnost ať je účinnou pomocí konkrétním lidem. Amen