STO TŘETÍ BOHOSLUŽBA DESERT - 11. 2. 2018

Kdo se bojí Hospodina, nebude mít strach a nebude se chvět, vždyť Hospodin je jeho nadějí. (Sir 34, 14)

Strach není nic příjemného. Dalo by se říci, že se bojíme strachu. Jistě, někdy si ho dobrovolně ordinujeme, snad abychom se zocelovali, získávali statečnost a dokázali strach překonávat. Děti jsme na Mikuláše strašili čerty, na táboře děti hrají noční hry, později si pouštějí horové filmy či detektivky. Získáváme zkušenosti strach zakoušet, nějak se s ním vypořádat, překonávat ho, zbavovat se ho. Umění překonat strach je dobré, statečnost je krásná a často užitečná.

Není však jenom strach z nějakých konkrétních situací, kterým bychom se nejraději vyhnuli nebo které musíme nějak zvládnout. Je také strach řekněme bytostný, existenciální, strach těžko uchopitelný a těžko vysvětlitelný, vpodstatě asi strach z bytí a nebytí. Strach z nicoty. Možná proto jsme my lidé tak neradi dlouho sami, a možná proto nesneseme dlouho úplné ticho, protože se bojíme tohoto bytostného, existenciálního strachu z nebytí.

Proti tomuto strachu staví Sírachovec bázeň. Bázeň Hospodina, bázeň před Hospodinem. Strach a bázeň jsou sice jakoby něco obdobného a zaměnitelného, ale přece jen cítíme v celém Písmu určité odlišení (i když pohříchu někdy je to jen záležitost překladu). Bát se Hospodina, bázeň před Hospodinem – to není jen strach a hrůza, to není jen děs a úzkost, ale zároveň také cosi pozitivního. Totiž úcta, respekt, pokora. Bázeň jakožto cosi žádoucího a potřebného, co se vyhlíží, co se doporučuje. Tato bázeň je počátkem moudrosti, říkají žalmy. A je to tak – je přece vidět, když někdo žádnou bázeň v sobě nemá, žádnou úctu, respekt ani pokoru v životě necítí, když žije jak utržený ze řetězu. Bázeň je tedy důležitá, i když to slovo samotné už dneska možná není příliš srozumitelné. Jsou někteří, kteří dokonce navrhují nahradit staročeskou bázeň moderním slovem odpovědnost. K tak radikálnímu kroku se dosud žádní překladatelé neodhodlali, ale úplně od věci to není, vpodstatě to velmi dobře osvětluje, oč jde. Neboť bát se Hospodina neznamená ani tak mít z něho strach, děs a hrůzu, nýbrž spíš cítit k němu úctu, která mě zavazuje, která probouzí vztah, která nějakým způsobem na boží přítomnost odpovídá, reaguje.

Jde tedy o přístup k životu, kde žiji ve vztahu s tím, kdo mi život dal, kde se vztahuji k Bohu, jehož jméno je Jsem, který jsem. Odpovědnost se těžko vysvětluje někomu, kdo ji necítí, kdo ji nemá. Ale zároveň platí, že kdo v odpovědnosti žije, je uchráněn mnohého zla, jeho život má pevnější zakotvení.

Kdo se bojí Hospodina, nebude mít strach a nebude se chvět, říká Sírachovec. Proti strachu z nebytí, proti strachu z nicoty, proti strachu ze vší neprůhlednosti a nejednoznačnosti je třeba postavit úctu a odpovědnost před Bohem, který je láska, který nás má rád, který s námi dobře smýšlí. Přece nejsme tak nevšímaví, abychom neviděli, jak je život skvělý, co zázraků se tu děje každý den, že láska koná divy, že přijímáme nádherné dary, že je tu spoustu krásy a radosti. A my smíme věřit, že to má všechno smysl, že je to všechno z boží vůle, že nesměřujeme do nicoty, že nejsme zbyteční, naopak – s námi se počítá, my můžeme skutečnost také tvořit, my se můžeme podílet na božím díle, my můžeme směřovat do radosti, my můžeme souznít s božím záměrem...

Kdo se bojí Hospodina, nebude mít strach. To je úžasná možnost, úžasná nabídka. Přál bych sobě i vám, abychom měli vždycky tak jasnou hlavu, že si na tohle vždycky vzpomeneme a na to spolehneme. I ve chvílích nejtěžších. Kdo se bojí Hospodina, nebude mít strach.

Vždyť Hospodin je naší nadějí, říká Sírachovec. Ten, který nám dal život, je před námi, my k němu můžeme směřovat, k němu se obracet, v něho doufat. Strach z nicoty, strach z nebytí, je možno jen tehdy překonat, když nemáme budoucnost prázdnou, když i ve chvílích posledních se můžeme upínat k témuž milostivému Bohu, k němuž jsme se i v životě upínali.

Ano, někdy máme strach, někdy se bojíme. Ale Pán Bůh sám je naší nadějí. Toho se nevzdávejme, na to spolehněme. Amen