HOŘE JIDÁŠOVO

Kdyý Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!" Ale oni odpověděli: "Co je nám po tom? To je tvoje věc!" A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. (Mt 27, 3-5)

Starozákonní Juda prodal svého bratra za dvacet šekelů stříbra do zajetí, na smrt. Přes veškerou krutost této bratrsky nebratrské zrady stal se však Josef spásou domu Jákobova. V době hladu nasytil svůj lid, a příběh neopomene zdůraznit, jaká změna mezitím stala se právě s Judou. Od smrtonosné zrady ke statečnému nasazení pro druhého, od zločinného prodeje lidské bytosti až k odpovědným zárukám a obětavé angažovanosti ve prospěch lidského bezpečí.

Na půdorysu této starozákonní Judovy proměny sledujme příběh Judy novozákonního, Judy Iškariotského, česky: Jidáše. Také on je jedním z dvanácti, také on dopouští se zrady, zločinného prodeje člověka za třicet šekelů stříbra. Za třicet – proč ne za dvacet jako Juda starozákonní, jak by člověk čekal?

Údaj třicet stříbrných – třicet šekelů stříbra - odkazuje k jinému starozákonnímu místu, které zřejmě chtěl evangelista připomenout. Jedná se o Ex 21,32, kde zjišťujeme, že třicet stříbrných byla cena za zabitého služebníka, za služebníka potrkaného volem. Jestliže tedy Jidáš inkasuje třicet, nikoli dvacet, znamená to – tento služebník, na rozdíl od Josefa, bude skutečně zabit, spása lidu se nebude dít skrze přeživšího Ježíše, jak tomu bylo u Josefa, nýbrž stane se skrze Ježíše zabitého, potrkaného, probodeného rohy kříže. Tato zrada není prodejem do otroctví, které se rovná téměř jisté smrti, nýbrž od určité chvíle nesporně prodejem přímo na smrt. V Ježíši takto zrazeném a prodaném nenastane záchrana skrze šťastné události boží, ale natvrdo skrze utrpení, popravu a smrt. Tato zrada je mnohem drásavější, ale zároveň spása skrze tohoto zabitého mnohem hlubší a důsažnější než tomu mohlo být skrze Josefa. Když Jidáš zrazuje Ježíše, hlubší propad a nešťastnější míjení v jejich vztahu si představit nelze (ať už to Jidáš třebas myslel jakkoli dobře), a proto paradoxně i význam Ježíšova utrpení přináší mnohem větší intenzitu spásy, hlubší a obsažnější dopad takto vykonané zrady. Jako se před námi otevírá propast Jidášova zoufalství, otevírá se před námi i obrovský prostor Ježíšovy lásky, trpící a zachraňující.

Mohlo to být nádherné, fantastické evangelium: kdyby Jidáš po způsobu starozákonního Judy nahlédl svou vinu, vyznal upřímně svůj ničivý hřích, kdyby činil pokání, v setkání se vzkříšeným padl mu v pláči k nohám. Kristus jistě by jej pozvedl a v milosti přijal jako svého milého bratra, který se dokázal změnit, s dojetím by ho objal a přijal na věčnost… Ještě dnes, Jidáši, budeš se mnou v ráji… Mohlo to být nádherné, srdcervoucí evangelium, ale… ale není.

Byla by v tom ještě pravda? Jaký účinek by mělo takové evangelium na nás, vychytralé švejky? Nebylo by to spíš evangelium laciné milosti, kdy už na ničem nezáleží, protože beztak bude všechno odpuštěno? Nesvádělo by takové evangelium Jidášova polepšení k chladnému kalkulu, kde milost stala by se jen článkem v mozaice zločinu? Nedávalo by se tu alibi jakémukoli svinstvu, jakékoli zradě, jakékoli podlosti?

Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším, a řekl: Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!

Ale ano, ono de facto… my tady v těch dvou verších to nádherné evangelium svým způsobem máme! Jidáš vyznává upřímně svou vinu, vidí, co způsobil, zděsí se sám nad sebou, činí pokání… Ano, stalo se to, jde ve stopách Judy, syna Jákobova – a přece se věci vyvinou úplně jinak. V děsivou tragédii. V čem to vězí? Kde je chyba?

Především Jidáš pláče, jak se říká, na nesprávném hrobě. Je sice skvělé, že přišel vrátit třicet stříbrňáků kupcům, že jim vykřičel do očí své prohlédnutí, že jim dal pocítit sílu pravdy, nicméně dál s jeho pokáním nemohli tito spolupachatelé nic dělat. Oni přece nemohli Jidášovi odpustit! Ti neměli vůbec co odpouštět, vždyť „nezná tu nikdo soužení mé, to zná snad jenom Ježíš“. Jidáš nemohl dojít odpuštění jinde než u toho, kterého zradil. Jen u Ježíše je spása, jen v setkání s ním došel by Jidáš pokoje. Velekněží a starší jsou v tom bezmocní, ano zbyteční – vůbec je to nezajímá: Co je nám po tom? To je tvoje věc! Ve svých vinách, i těch nejpříšernějších, je třeba obracet se na správnou adresu. Církevní funkcionáři, hodnostáři, nám v tom nepomohou, nejlepší adresou nejsou, zvlášť pokud sami dopouštějí se zločinu.

A teď, když je Jidáš odmrštěn těmito bezcitnými komplici, právě teď příběh se láme, právě teď hraje se o vše. Proč jen, Jidáši, nešel jsi se svým hořem k učedníkům, k ostatním dvanácti a neprosil s nimi o odpuštění? Proč jsi nešel se svou vinou k milostivému Otci v srdcervoucím nářku zraněného dítěte božího? Proč jsi neběžel k Pilátovi a neztropil jsi skandál v jeho paláci? Proč jsi nezačal na nádvoří křičet, že chceš být spolu s Ježíšem zatčen a odsouzen? Proč jsi tak jako ten Juda starozákonní nezvolal veřejně: Dovol, pane, abych byl zabit já místo toho nevinného chlapce!

V tom je tragédie Jidášova příběhu, že tuto statečnost, hodnou svého jména, v sobě nenalezl, že své roli v příběhu nedostál až do konce, že všechno vzdal příliš rychle a příliš brzy. Nepočkal na Ježíše, nešel za ním stůj co stůj, své hoře nesložil k jeho nohám, ale jen k nohám nějakých proradných funkcionářů… Člověče, nikdy se nevzdávej bez Krista, ani v největším průšvihu, jaký si dokážeš představit! Lépe být zabit s Kristem, pro něj, v jeho blízkosti, než zůstat sám svým odsuzujícím soudcem! Kristus tvé hoře přijímá, musíš za ním! Žádný hřích není tak velký, aby tě Kristus přestal milovat!

Ale on odhodil ty peníze v chrámě a utekl, šel a oběsil se.

To je velmi smutné, hrozné, bolavé. Člověk ochrne lítostí, když něco takového slyší. Právě na této situaci ukazuje se však výmluvně, jaký je to nebetyčný rozdíl, věříme-li v pouhý zákon, anebo věříme-li v boží milost. Petrovi, slyšeli jsme minulou neděli, zakokrhal kohout Ježíšovu lásku. Rozpomněl se na jeho slovo, z něhož bylo patrné, že Ježíš nás zná, miluje nás i s našimi budoucími vinami, které předpokládá, vidí do nás, počítá s naším hrozným selháním, a přesto nás chápe a nezříká se nás. I Jidáš slyšel předem podobné slovo Ježíšovo, slovo ostrého varování. Ježíš viděl i do Jidáše, Jidáš se také měl na co rozpomenout. Avšak naneštěstí, na rozdíl od Petra, Jidášovi zákon převážil nad milostí – Ježíšovo předchozí slovo pochopil nikoli jako varování, ale jako odsudek. Nevzal vážně Ježíšovu lásku, neradoval se z jeho přijímání hříšných. Slepě věřil zákonu, a proto: život za život! Odsudek sebe sama, a rychle, co nejdřív, neboť s tak strašnou vinou se žít nedá! Žádné uši pro Ježíšova slova slitování, žádné oči pro jeho skutky milosrdenství. Jen slepá spravedlnost, která člověka nakonec zničí…

A tak nás tento drastický příběh paradoxně, v kontrapozici, opět vrací k Ježíšově lásce, adoruje boží milosrdenství. Obraz tragický mluví silně. Už tušíme, proč evangelia neříkají jednoduše a pozitivně, že Ježíš Jidášovi odpustil. Vždyť by to byl jen návod, jak milost banalizovat, jak ji učinit lacinou, lehoučce dostupnou, a tím i málo cennou a málo ceněnou, málo milovanou a málo žádanou. Smutný konec Jidášův zvěstuje nám naproti tomu milost drahou, ano nejdražší. Jako perlu vzácnou, pro kterou je třeba se vzdát jiných perel drahocenných! (A zákon byla perla drahocenná.) K milosrdenství Kristovu se upínejme, po něm tužme, z něj žijme! Z něj se radujme, neboť v něm je život!

I ve chvílích největšího zoufalství, nejodpornějšího zhnusení nad sebou samým, i v situacích nejtěžší viny a nejhlubší beznaděje Ježíš Kristus nás má rád. Láska boží i nám, rozmanitým Jidášům, odpouští. Tomu věřme, na tom trvejme! Ale nesmí to být naše alibi, nesmí nám to zevšednět, nesmíme s tím kalkulovat a přestat si toho vážit.

Jidášova smrt patří ústrojně k Ježíšovu pašijnímu příběhu – abychom pochopili, kudy cesta nevede. Aby milost Pána Ježíše Krista byla nám drahá nade vše. Abychom nešli cestou zákona, kde mzdou hříchu je smrt. Abychom šli cestou milosti, jejímž darem je život věčný. Amen