SVATBA S NÁMI A BEZ NÁS

Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. (Mt 22,11-14)

Nevhodný oděv - jak obrovské téma rodinných rozepří, generačních střetů, rodičovských výtek. „Co to zas máš na sobě? Vždyť se to vůbec nehodí! Vem si něco lepšího!“ atd. atd. Zvlášť naše generace ovlivněná kulturou hippies užila si v tomto směru s prvorepublikově dbalými rodiči bezpočet výstupů a scén. „Jak to zase vypadáš - kdo to kdy viděl, do kostela takhle!"

A teď přijde Ježíš a vypráví podobenství, které - přiznám se - mému uchu, vyrostlému v 60. letech, zní opravdu hrozně; podobenství, v němž se napomíná a odsuzuje svatebčan, že je nevhodně oblečen. Prý - jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?

Co to má znamenat - to se Ježíš taky dal k těm maloměšťákům, co si potrpí hlavně na to, jak člověk vypadá? K omotýlkovaným náfukům a fintivým nánám, které si dokazují vlastní důležitost drahými šaty, make-upy a šperky? Copak Ježíš nechodí s otrhanými rybáři, copak Bůh nehledí k srdci člověka a nenechá se zmást tím, co je před očima? Jak - nejsi oblečen!? Copak Ježíš nepřijímá i špinavého, malomocného, nakaženého, orvaného, dokonce - nahého?

Je to podobenství. A to vždycky znamená, že něco je podobno něčemu. Je to tedy jen příměr, jen obraz, který nám chce sdělit něco jiného, podstatnějšího. Nejde o nevhodné oblečení samotné, ale nevhodné oblečení je znázorněním něčeho jiného, důležitějšího; tak jako např. v podobenství o ztracené ovci nejde o problematiku skopového, nýbrž o Boží hledání ztraceného člověka. Beatnici, hippies, a vůbec všechna revoltující mládež může zůstat klidná - Ježíš opravdu není exponentem „bílých límečků". Přichází ke každému. Jak vypadáš a co máš na sobě, to ho nezajímá. Tak tedy podobenství. Ale o čem?

O svatbě, kterou král vystrojil svému synu (jak čteme ve v. 2.). V biblické řeči tu nejde o nic menšího než o svatbu Beránkovu, o hostinu království Božího, kdy ukřižovaný a vzkříšený Kristus, ten choť nejmilostnější, spojuje se s milou svou, tj. s lidmi čistého srdce, kteří přijali odpuštění a smíření, kteří v milosrdenství a pravdě odevzdali se manželi svému a jemu chtějí patřit, jemu sloužit, a s ním navždy věrně setrvat. To je svatební hostina, na kterou mnozí jsou pozváni - ano, v jistém smyslu všichni jsou pozváni, ale mnozí odmítají a nepřicházejí, jak líčí známé podobenství v předchozích verších - ten koupil pole, ten musí za obchodem, mají své starosti, vidí jen sebe, a tak spíš přicházejí ti z cest, co jsou na rozcestích a mezi ploty. O tuto svatební hostinu se jedná, důležitejší svatba už pro nás být nemůže. S Kristem stolovat, jemu patřit, jeho být - kdo toto odmítne, jako by si větev pod sebou podřezal.

A teď: ti, kteří neodmítli, pozvání přijali a přicházejí - a řekněme to rovnou: ti, kteří se účastní večeře Páně, stolují s Kristem a chtějí mu patřit, mají už vyhráno? Mají automaticky zaručeno, že jsou přijati, že se v životě nemíjejí cílem? Je takový hodovník večeře Páně už svou přítomností u stolu opravdu Kristův? Což nemáme zkušenost, že navzdory společnému jídlu a pití s Kristem mnohý křesťan není proměněn k milosrdenství a pravdě? Což nemáme tuto zkušenost o to bolestnější, že právě my sami navzdory hodování s Kristem častokrát proměněni nebýváme? Toto napětí - mezi přicházením a neproměněním, toto napětí mezi vnějším přijetím pozvání a vnitřním nepřijetím Krista - podobenství tematizuje. Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu? On se nezmohl ani na slovo.

Ten obraz ke mně mluví silně. Shodou okolností jsme se totiž jednou se ženou - ještě za svobodna - dostali na svatbu našich známých (bylo to v kostele ve Veselí), a protože to byli přátelé pohostinní a laskaví, pozvali nás z kostela na svatební hostinu. Bránili jsme se sice, neboť jsme byli oblečeni - jednoduše řečeno - čundrácky. Bránili, ale neubránili. A tak jsme seděli ve vytahaných svetrech, načpělých kouřem z ohňů, uprostřed vymydlených a nastrojených svatebčanů u svatebního stolu. Nebyl to zrovna příjemný pocit. Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?

Ale jak už řečeno, nejde v podobenství o oděv vnější, nýbrž o proměnu vnitřní. Neboť slavnostní roucho, svatební oděv, právě v souvislosti s Boží hostinou je v bibli od Starého zákona přes evangelia až po Zjevení Janovo znamením Božího ospravedlnění, znamením, že člověk přijímá Boží milost a vnitřně přitakává v radosti, pokoře a vděčnosti.

Všecka slavná jest dcera královská u vnitřku, roucho zlatem vytkávané jest oděv její. V rouše krumpovaném přivedena bude králi, i panny její, družičky její, přivedeny budou s radostí velikou a plesáním, a vejdou na palác královský (Žalm 45,14-16). Velice se budu radovati v Hospodinu a plésati bude duše má v Bohu mém, nebo mne oblékl v roucho spasení a pláštěm spravedlnosti přioděl mne jako ženicha, kterýž se strojí ozdobně a jako nevěstu okrašlující se ozdobami svými (Iz 61, 10). I umyl jsem tě vodou a spláchl jsem krev tvou s tebe a pomazal jsem tě olejem. Nadto přioděl jsem tě rouchem krumpovaným a opásal jsem tě kmentem a přioděl jsem tě rouchem hedvábným. Běl a med a olej jídala jsi a krásná jsi učiněna velmi velice (Ez 16,10).

Člověk neoblečený na svatbu je v podobenství ten, kdo nepřitakal vnitřně ke svému ospravedlnění Bohem samotným. Kdo nepřijal odpuštění, kdo se neodevzdal Kristu, kdo se neraduje z pozvání a nechválí Boží královskou pohostinnost. Být na svatbě, ale nemít roucho svatební, znamená v podobenství sice se účastnit, být u stolu, ale vnitřně se nepřipojit, neoddat, nepřijmout milost boží do srdce - a tak celou hostinu vyprazdňovat, nějak divně formalizovat, zpovrchňovat. Jsme to my, když přicházíme jen aby se neřeklo, třeba ze zvyku. Protože se to tak sluší nebo nás to tak rodiče naučili. Jsme to my, když přicházíme „jen tak co kdyby, sichr je sichr". Nebo když myslíme, že máme na účast právo a víc o tom nepřemýšlíme. Nebo když myslíme, že se tím staneme lepšími než druzí. Nebo když přestaneme žasnout nad tím fantastickým, nezaslouženým pozváním, když se nám do hodování s Kristem vloudí nějaké postranní úmysly a neradujeme se z nepochopitelného privilegia, že právě my jsme mohli přijít a být při tom! Na přímou otázku hostitele, co to tady pak vlastně děláme, nedokážeme přiměřeně, seriózně odpovědět - on se nezmohl ani na slovo.

Ale hodování s Kristem, svatba Beránkova, to přece není hostina, kde by ses měl jen tak ukázat, aby se neřeklo; to je skvělá, životní, podstatná svatba lidství, kde můžeš být cele uchvácen a zaujat, kde se můžeš účastnit toho nejdůležitějšího, kde můžeš nalézt svou důstojnost a svůj smysl a dát do svatebního veselí celého sebe! Ať jsi majitel činžovního domu nebo bezdomovec, ať chodíš v drahém kožichu nebo v hadrech ze sekáče, ať si kupuješ nejlepší značkové oblečení nebo nosíš všechno „už po někom", přece když chceš, tak umíš dát najevo, jak jsi pozváním poctěn, přece když chceš, dokážeš vyjádřit svou vděčnost za to, co dostáváš; když chceš, tak dokážeš otevřít své srdce milosrdenství a pravdě, a tak umíš nechat se odít Božím rouchem a stát se vnitřně slavnou dcerou královskou.

Kdo se však ze svatební hostiny nechce radovat, kdo se nepřipojí vnitřně, kdo nevypere svá roucha, sám se zbavuje účasti. Čeká ho pláč a skřípění zubů, tma a vztek. Kdo nepřijímá od Boha svou důstojnost, není schopen vykonat dobré dílo, jeho ruce a nohy jsou spoutány a ochromeny. Že byl u stolu, není mu nic platné. Mnozí jsou pozváni, ale málokdo se skutečně účastní. To je varování jak letitým, zaběhaným, tak i novým, čerstvým křesťanům: nemyslete si, že když chodíte do kostela a k večeři Páně, je všechno automaticky OK. Bez vnitřního přitakání, bez nabídnutí sebe sama, bez oddání se Boží milosti v Kristu, nemáme z té hostiny nic.

Podobenství samo tímto varováním končí, snad aby svou zvěstí vyvážilo podobenství předchozí, kde se říká, že pozván je kdokoliv. Nepřeslechněme toto varování. Ano, pozván je kdokoli, ale náš přístup k životu je neméně důležitý.

A slyšel jsem hlas jako zástupu velikého, a jako hlas vod mnohých a jako zvuk hromů silných: Haleluja, kraluje Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a veselme se a chválu vzdejme jemu. Neboť přišla svatba Beránkova a manželka jeho připravila se. A dáno jest jí, aby se oblékla v kment čistý a skvoucí. A ten kment jsou ospravedlňování svatých.

I my tedy připravme se. I my, svatí hříšníci, radujme se a veselme se, a čiňme skutky spravedlivé. Amen