CO NÁM ZAKOKRHÁ?

Ježíše odvedli k veleknězi, kde se shromáždili nejvyšší kněží, starší a zákoníci. Petr šel zpovzdálí za Ježíšem až dovnitř do veleknězova dvora; seděl tam spolu se sluhy a ohříval se u ohně. ... Když byl Petr v nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, a když viděla Petra, jak se ohřívá, pohlédla na něj a řekla: "I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!" On však zapřel: "O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš." A vyšel ven do předního dvora. Vtom zakokrhal kohout. Ale služka ho uviděla a zase začala říkat těm, kdo stáli poblíž: "Ten člověk je z nich!" On však opět zapíral. Azakrátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: "Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Galileje!" On však se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka, o němž mluvíte." Vtom kohout zakokrhal podruhé. Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu ežíš řekl: "Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A dal se do pláče. (Mk 14,53-54.66-72)

Petr - postava dvojznačná. Na jedné straně obrovská autorita - bývá většinou považován za nejvýznamnějšího učedníka, později za vůdčí postavu jeruzalémského sboru a vůbec první církve; na druhé straně nás však překvapí velká kritičnost, s níž novozákonní texty Petra líčí. Petr je horlivý jít po moři, ale nejde mu to, topí se... je s Ježíšem na hoře proměnění, ale nechápe... je vybrán k modlitbě v Getsemane, ale usíná... je skálou, vzápětí však satanem... Má v sobě cosi kladného, horlivého, chce být dobrým Ježíšovým učedníkem, ale většinou selhává, je slabý, svou úlohu nezvládá. Není to nakonec prototyp křesťana? Není jako my? Chce, ale nejde mu to...

Podobně (a zejména) i v dnešním příběhu: po Ježíšově zatčení se všichni učedníci rozutečou a Petr je venkoncem jediný, kdo Ježíše následuje. Pravda, jen zpovzdálí. Opatrně a bázlivě jdeme za Ježíšem cestou utrpení, raději jakoby z bezpečné vzdálenosti, aby se nám pokud možno nic nemohlo stát, abychom se nezapletli, abychom včas - kdyby něco - mohli ještě vycouvat. Ale nějak přece jen jdeme - lépe zpovzdálí než vůbec.

Brzy se však ukáže, jak je naše cesta za Ježíšem plná bázlivosti a zbabělosti, jak je nepevná. Úplně stačí, když na nás někdo výsměšně ukáže prstem a řekne: Tak jak je to s tebou? Taky se hlásíš k tomu Ježíšovi? Ty seš taky věřící? A člověk se přistihne, jak je mu taková přímá otázka nepříjemná, jak by raději následoval Krista inkognito, nenápadně či tajně. Petrovi se navíc nerozklepou kolena před žádným velkým pánem, nezaútočí na něj ani voják, ani úředník; pravdu mu do očí řekne služka: I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!

Máme prostě někdy strach: když nevíme, co bude; když hrozí nebezpečí, když se zdá najednou všechno proti nám; člověk se snaží uniknout, vymluvit se, nedat se lapit. To je lidské, v tom je bída člověka: zalžeme, abychom se zachránili; snažíme se pravdu rychle zamluvit, bagatelizovat, abychom odvrátili nebezpečí. Strach nás svázal. A tak Petr říká: O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš. Je to psychologicky pochopitelné, známe to, a přece je to smutné. Naše dětinské zapírání svědčí totiž o tom, že málo milujeme pravdu, nejsme ochotni pro ni něco vytrpět, nějakou ránu utržit.

Oč svobodněji a volněji se cítí ten, kdo se k zapírání nesníží, kdo včas přizná barvu, kdo pravdu tak miluje, že raději sobě nechá ublížit. Je to někdy těžké, někdy úplně bláznovské, ale je v tom požehnání: pravda vysvobozuje!

Naproti tomu, když zapíráme, zaplétáme se hlouběji a hlouběji do osidel lži, sami se uvrtáváme do dalších trapných situací a ničíme své nitro, pracujeme na své zkáze. Petr je rozmrzen, je mu to nepříjemné a odchází z nádvoří do předního dvora. Jedna jediná věta dokáže nabourat naše chatrné odhodlání, a hned couváme, pryč od Ježíše, pryč od lidí, ven do tmy. A kdo jednou zalže, většinou se hned tak z nepříjemností nevymaní, většinou lže dál. I venku, i za rohem, služka bystře nás objeví a roztrubuje pravdu, seč může: Ten člověk je z nich, ten k nim taky patří! A my lžeme dál, zapíráme, ačkoli dobře víme, jak je to falešné a pokrytecké... jak si sami sebe přestáváme vážit! To jsou ďábelská osidla, do nichž strach člověka zaplétá a člověka ničí.

A do toho kohout kokrhá - vzpamatuj se, Petře! Zadrž! Kohout - ten, který ohlašuje světlo, který hlásá nový den! Vzpomeň si, Petře, na Ježíšova slova, vzpomeň si na své chvástání, že ty přece nikdy nezapřeš! Důvěřuj Ježíšovi, nastává nový čas, tahle nepříjemná situace tmy není definitvní, je tu budoucnost, přijde světlo, přijde nový den!

Ale už jsme tak lapeni do sítí strachu, že kohouta neslyšíme, tak jsme se zamotali do své lži, že kohout, jak zpívá kolega Karásek „už jen chroptí, už ztratil svůj hlas“...

A ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: Jistě patříš k nim, vždyť jsi z Galileje!

Trapné, nepřesvědčivé a předem ztracené bývá lidské zapírání, stejně nás prozradí nějaká hloupost, jako když na Petrovi poznali, sotva otevřel pusu, že je ze stejného kraje jako Ježíš - jako když Valach nebo Hanák promluví na Václáváku, nebo Pražák na Čáře... Co nám to tu chceš nakukat? Myslíš, že jsme hloupí?

Ale Petr už ztratil soudnost, už je nadobro obětí vlastní lži, hájí neobhajitelné a všemu nasazuje korunu, když zrazuje svého Mistra a Pána: Neznám toho člověka, o němž mluvíte. To je tragická věta, zapření přítele, zrada víry, zrada sebe sama, zrada všeho, čím Petr žil. Tak slabý tvor je člověk - zapírá toho, komu věří a koho má rád.

Vtom kohout zakokrhal podruhé. A tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš. A Petr se dal do pláče.

V takové životní krizi, kdy je člověk zoufalý sám ze sebe, záleží velice podstatně na tom, na co se člověk rozpomene. Je důležité, jaký máme záchytný bod, jakou i v zoufalství oporu, jaký blesk nám v tu chvíli bleskne hlavou. Nevíme přesně, ale můžeme se domnívat, že např. Jidášovi v jeho zoufalství, kdy zaplakal sám nad sebou, nenaskakovalo nic jiného než zákon. Zradil jsem nevinnou krev, křičí v hrůze a bere život za život. Petr je na tom lépe, neboť kohout mu zakokrhá do hlavy slova Ježíšova - a to je jeho záchrana!

Dokud Petrovi jde jen o to, aby se vykroutil z nepříjemné situace a nic se mu nestalo, do té doby lže, zapírá a propadá se. Ale když blesknou mu hlavou slova Ježíšova, najednou pochopí, jak dobře ho Ježíš zná. Jak znal ho už dopředu, jak viděl do jeho nitra. To je záchrana pro nás, vědět o Kristu a jeho lásce, znát jeho slovo; neboť ve chvílích nejtěžších, ať neodvratně tragických či jenom uboze trapných, smíme si uvědomit, že on nás zná lépe než my sami sebe, rozumí nám lépe, než dokážeme pochopit. Přestože ví o našich selháních, i dopředu, počítá s nimi, nepřestává nás milovat a podávat nám svou laskavou, pomocnou ruku.

Když toto nám naskočí v mysli, když toto nám kohout zakokrhá, pak Petr konečně vzdává svůj marný boj a propukne v pláč. Jaký to je pláč? Je to pláč nad vlastní slabostí a zbabělostí? Je to lítost nad sebou, že jsem tak ostudně selhal? Že jsem se nedávno kasal, a přitom hned za chvíli sám sebe usvědčil z pokrytectví? Že jsem zklamal, že jsem nebyl pevný ve víře?

Jistě. Petr se za sebe stydí. Ale zároveň je to i pláč poznání, v němž se rodí nová víra. Je to pláč vysvobození z osidel ďábelských, vystřízlivění z dřívějšího sebeopojení. Člověk předtím horlivý a sebejistý mění se tímto drastickým zážitkem vlastní nedostatečnosti v člověka pokorného - a v budoucnu i velmi statečného, jak dosvědčuje kniha Skutků. Otřesná zkušenost člověka se sebou samým - děje-li se ovšem v siločarách lásky Kristovy, jeho milosrdenství a jeho slova - může připravit půdu pro věrné, statečné a pevné svědectví víry, nově vyzbrojit na cestu následování.

Petr jako by se už nyní setkal s Kristem vzkříšeným... A když se s ním pak skutečně setkává, dobře ví, co říká, když vyznává pokorně a upřímně: Pane, ty víš všecko. Ty víš, že tě mám rád.

Jestliže naše zbabělost nás skrze služky a kohouty přivede k pokoře a upřímnosti, jestliže naše ostuda se nám díky lásce Kristově promění ve statečnost a věrnost, pak i naše zapírání Krista bude nahrazeno, proměněno v sebezapírání - ve smyslu jeho výzvy: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe a následuj mne.

Taková je to skála, na níž Kristus buduje svou církev: od vyznání siláckého k pokornému; od zapření k sebezapření. Od mesiánských, a možná i politických slavomamů k cestě kříže, cestě služby. Amen